První sluneční paprsky rozzářily teplými barvami podzimní hvozd, skrz šumící listí padala rosa a skrápěla usínající maliní, skrz pole se hnal chladný vítr a kraj se probouzel do krásného dne. Však v Senicích ještě nikdo nešel spát. Teprve před několika hodinami uhasl poslední požár, v hostinci leží ranění i padlí a ke slunci se nese žalostný lament pozůstalých. Bolestný pláč žen, střídán úpěním raněných, na chvíli utichá, když vážený otec Mauria vchází do místnosti. V tu chvíli na něj všichni upírají zrak i naděje. A otec Mauria nezklame. V době smrti a zmaru přináší útěchu. Mluví klidně a s láskou v hlase. Uklidnil plačící: vždyť jejich drazí jsou již nyní v ráji, oproštěni od pozemských muk a trýznění. Hovoří o bozích spřádajících nitky osudu, před kterým není úniku, nač tedy oplakávat minulost. Tak přeci každý zaslouží, čeho konal. Je třeba být silný v čase, kdy zlo obchází naše obydlí, je třeba semknout se a držet pospolu, pak odoláme sebevětším útrapám. Otec Mauria mluví o lásce, které je teď zapotřebí nejvíc. A lidé na chvíli zapomínají na včerejší hrůzu. Protože dokud je tu otec Mauria, je vše dobré. Věci dostávají řád a svět dává smysl. A tak všichni v duchu děkovali bohům, za nový den i za jejich služebníka. Otec Maurius zase spokojeně pozoroval, jak lidé vstávají a s novou silou se dávají do oprav svých obydlí, jak ženy zahánějí zármutek a jejich srdce opět zaplavuje láska. Přiložil ruku k dílu tak, jak nejlépe uměl. Konejšil raněné, povzbuzoval ošetřující, rozděloval práci; stal se oporou vesnice a dal věcem řád. Poděkoval svému bohu za sílu odvracet chaos a za neochvějnou víru v dobro, která mu byla dána. Bohové jsou na nás hrdí, pomyslel si, když vyšel ven na denní světlo.

Gabriel rozrušeně proběhl kolem otce Mauria a vpadl do hostince. „Zuzano!“ Žádná odpověď.
„Viděl někdo Zuzku? Není mrtvá, že ne?“ Ševcová jej zastavila. „Uklidni se.“ Pohlédla na provizorní lůžka se zraněnými. „Oni potřebují klid a odpočinek.“
Gabriel se ztišil, ale stále se mu rozrušeně třásl hlas. „Ale já ji musím najít, nikde není. Co když...“
„A co když ne. Jestli jsi ji nenašel ve vesnici, možná měla štěstí a uprchla. Třeba se někde schovala.“
„Ale kde?! Vždy říkám, že nikde není!“ Vykřikl zoufale.
„Neřvi! A dej se do kupy. Běž se podívat k mlýnu, možná zahlédla jezdce, ještě když byla na poli a stihla se tam schovat.“
„Dobře, snad tam bude. Protože jinak...“
Nedokončil větu. Slzy se mu začali drát do tváře. Nechtěl ukázat slabost a tak se raději znovu rozběhl. Nezastavoval se, neohlížel se, běžel k mlýnu nalézt Zuzanu. Naděje vždy umírá poslední.

¤

Zuzanu probudilo světlo. Rozespale se opřela o lokty a rozhlédla se kolem sebe. Zprvu nevěděla, kde leží, až vzpomínky na včerejší den vše objasnili. Jezdci, vesnice, háj, srážka s hnědákem a … ten hlas! Rychle se ohlédla na konec kobky. Nikdo tu není. Pouze podivný kámen trčí ze země. Zvedla se a bolestí vykřikla. Celé rameno hořelo a ostrá bodavá bolest projížděla paží do hlavy. Opatrně odhrnula špinavou halenku a prohlédla si poraněné místo. Rameno bylo opuchlé, kůže místy přecházela z fialové do tmavě rudé barvy, ale nikde nekrvácela. Každý pohyb rukou příšerně bolel, potřebovala upevnit celou paži a ulehčit ramenu. Chvíli přemýšlela, čím vytvořit obinadlo. Pak jí pohled sklouzl na brousek, trčící ze stěny. S pomocí ostřejší části kamene si uřízla kus spodní sukně, obmotala jej kolem krku a zuby dotáhla uzel. Raněnou ruku pak položila do látky, dlaň sevřela v pravém podpaží a zdravou rukou utáhla látku. Vykřikla bolestí. Po chvíli si rameno zvyklo na novou polohu a přestávalo bolet. S úlevou se opět posadila. Jakmile ustala trýznivá bolest ramene, začali se ozývat smysly. Zuzana se zatřásla zimou. Celou dobu spala na chladné, vlhké zemině a ani nyní nebylo nikterak tepleji. Samovolně se jí rozechvěla čelist, až drkotala zuby a po kůži jí přeběhl chladný vánek. V ústech jí vyschlo, ztěžka polknula a zoufale se rozhlédla po vodě. Následné kručení v břiše bylo sice nejmenším problémem, přesto snad nejvíce nepříjemným.  Sužovaná zimou, žízní a hladem nechtěla sedět na studené zemi, rozhodla se zahřát pohybem. Udělala několik rychlých kroků, ale pak se prudce zastavila. Ramenem při každém silném kroku projela trýznivá bolest. Chvíli stála a zhluboka dýchala, aby zahnala bolest i stále rostoucí chlad. Když znovu zeslábla bolest, uvědomila si, že stojí přímo u kamene. Opatrně se k němu nahnula. Byla to deska, podobná náhrobnímu kameni, silně poznamenaná léty. Všimla si sešlého nápisu zakrytého vrstvou prachu a hlíny. Zdravou rukou otřela nános z desky a trochu odstoupila, aby mohla přečíst nápis:

Zhouba plyne z přesvědčení
že změna ničí cíle
dobré bylo a už není
krátká to byla chvíle

neustrnout v minulosti
jít dál a přinést lidem růže
z dějin nezbydou ni kosti
než poučení dát, víc nezmůže

Podivná báseň. Co dělá v mé kobce? Kdo ji sem ukryl?
„To jsi byl ty?“ Vykřikla do prázdna.
Avšak kobka odpovídala mlčením. Zoufale pohlédla k otvoru ve stropě, jediné naději k útěku. Byla to planá naděje. Nedostane se odtud, nikdo neví, kde jí hledat. Se stále rostoucím chladem cítila, jak v ní uhasíná život, jak srdce tluče pomaleji a dech oslabuje. Nevzdávat se. Hrdinové z písní bardů se nevzdávali nikdy, i ve chvílích ničivé beznaděje. Ale já nejsem tak silná, jako oni, protože se bojím. Mám strach o sebe i svou rodinu a ten strach mi bere sil.

Jak na ně mohla zapomenout? Rozrušením se jí silně rozbušilo srdce. Cítila příval krve, který se hrnul do hlavy i končetin. Teprve teď jí začínalo v plné míře docházet, co všechno se stalo a mohlo stát. Kdy naposledy viděla mámu? Co se stalo s Gabrielem? Bylo to právě strach, který dodal sílu a vůli žít, byl to strach o své nejdražší, který ji nutil přemýšlet a nevzdávat se. Snažila se rozpomenout na včerejší den: 

Otvírala zrovna dveře do chlíva, když zaslechla dusot kopyt. Skrz díru ve stěně slamníku sledovala dění na cestě. Skupina divokých jezdců se vřítila do vesnice. Jeden z nich vrhnul louč na slaměnou střechu domu poblíž. Další s taseným mečem projel kolem vyděšeného mlynáře a ťal jej do paže. Z hostince vyběhl kupec a zaraženě zůstal stát. Jeden z jezdců k němu mířil. Pak spatřila svojí matku, spíše jen její siluetu, jak se vrhla ke koni a zatáhla za uzdu. Kupec stačil uhnout před čepelí a rozběhl se varovat vojáky ve stavení. Jezdec vztekle seknul. Vykřikla hrůzou! Lidé zmateně pobíhají, prchají před nájezdníky, zaclánějí. Co se stalo matce? Otec Maurius ji odtrhává od zdi a proti její vůli jí vleče kolem chlíva. „Utíkej pryč Zuzko, zachraň se!“ A tak utíká. Neohlíží se. Utíká dlouhou alejí, zrzavé vlasy jí vlají v podzimním větru…

Ze vzpomínek ji vytrhnul dusot. Někdo je nahoře! Zahlédla pohyb kolem otvoru ve stropě. „Tady jsem! Tady!“

Koňský trup se pohnul, párkrát s sebou škubnul a pak se pomalu začal odsouvat stranou.Mohutná postava se nahnula k díře v zemi. Slunce oslňuje. Ten hlas! Vyděsila se Zuzana. Je to jezdec!

Něco vztekle vykřikuje. Zachvátila jí panika. Není kam utéct. Zoufale vykřikla a hlas se jí zlomil: „Táhni odsud ty zrůdo, nechte nás už být.“ Pak se sesunula se k zemi a tiše se rozplakala. „Nechte nás být...“

„Proč by to asi dělali? Vždyť jste snadná kořist.“ Ten odporný, posměvačný syčivý hlas. Skrz slzy pohlédla ke kameni, odkud jej zaslechla. Někdo tam seděl. Rezignovaně zírala na slzy rozmazanou siluetu. „Táhni k ďáblu.“
„Mám snad táhnout sám k sobě?“ Zeptal se uštěpačně. „Nemohu pomoci, sama jsi přeci strůjcem svého osudu.“

Pohlédla na jezdce, který se zrovna napřímil a tasil meč. „Nic nezmohu. Nemám sílu, ani kam prchnout. Zemřu. Umřu tady, v téhle zatracené kobce.“
„Pak tedy, staniž se.“ Hlas zněl posměšně, bezcitně.
Chtěla jej okřiknout, vylít si na něm zlost, vybít do něj všechnu bezmoc. Ale už tu nebyl. U kamene nikdo nesedí. Ozvalo se zařinčení. Jezdec se prohnul v zádech a prudce se otočil. Cosi zavrčel. Další řinčení. Ze zad mu trčí dlouhá čepel. Silueta jezdce se mihla kolem otvoru, pak zaslechla výkřik a jak něco těžkého dopadlo na zem. Silueta muže se nahnula ke vchodu do vězení. „Zuzko! Jsi v pořádku?“

Nemohla tomu uvěřit. Gabriel se skláněl u otvoru a podával jí ruku. Konečně mohla opustit to strašné vězení. Pevně stiskla jeho dlaň a nohama se zapřela o stěnu. Gabriel ji opatrně vytáhnul. Venku bylo krásně, háj šuměl, slunce hřálo. Objala Gabriela. Jezdec ležel na zemi s rezavým mečem v zádech.  Mezi mrtvolou jezdce a zídkou háje zela tmavá propast do zemitého vězení. Bylo to štěstí, že zrovna pod ní povolila rozmočená půda? Podzemní prostor jí ochránil, když upadla do bezvědomí, stejně tak ale mohl být smrtelnou pastí. Radostí se znovu vrhla Gabrielovi do náruče. „Zranil tě?“ Prohlížela si jeho předloktí.
„Nijak zle. Ruka se zahojí.“ Starostlivě si prohlédl Zuzčino obvázané rameno. „Musíme vyhledat léčitele.“
„Je ve vesnici felčar? Přijeli na pomoc z města?“ Vyhrkla Zuzana nadšeně.
„Přijeli, dneska ráno se přihnala jízda a chvíli po ní dorazilo i pár mediků. Vojáci prý budou strážit průsmyk před dalším nájezdem. Hlavní felčar si prohlédl raněné a pak prohlásil, že ty nejtěžší případy musí odvézt do městského lazaretu, že tam mají větší šanci se vyléčit. Byla mezi nimi i Kateřina.“
„Máma?“ Vykřikla vyděšeně Zuzana. „Jak je na tom? Přežije?“
„Věřím, že ano. Felčar pořád dokola opakoval, že nic nemůže zaručit, že záleží na každém zvlášť, jak se popere se zraněním. Kateřinu zasáhl jezdec šavlí, seknul ji do hrudi. Ta rána byla hluboká, až se Kateřina uzdraví, bude mít škaredou jizvu.“
„Ale je ve městě? Budou jí léčit?“
„Nejspíš už tam dorazili. Ten medik mi slíbil, že udělá, co bude moci. Prý je velká šance, že přežije, pokud se nezanítí rána.“
Neopověděla, jen položila hlavu na rameno milého, a mírně se zachvěla. Sama nevěděla, jestli chladem, nebo úzkostí. Zůstali chvíli sedět, Gabriel zahříval svojí milou a hladil ji po vlasech.
„Jak jsi mě tu našel?“
Gabriel se ještě chvíli odmlčel. „Hledal jsem tě všude. Hnedka jak odjeli černí jezdci, ptal jsem se každého, jestli tě neviděl. Poslali mě k mlýnu. Jenže tam o tobě nic nevěděli. Prošel jsem pole, dokonce i do studně jsem se díval. Byl jsem zoufalý. Až dnes ráno jsem mluvil s otcem Mauriem a ten mi řekl, že tě poslal pryč, směrem k aleji. Když jsem tě nenašel v okolí aleje, napadlo mě, že ses chtěla skrýt v hájku. Jenže ani tam jsem nic nenašel. Už jsem chtěl jít zpět do vesnice, když v tom jsem zaslechl jezdce, něco hulákal v té jejich odporné řeči. Popadl mě vztek. Měl jsem s sebou otcův meč, prostě jsem ho tasil a bez přemýšlení se na něj vrhnul.“ Pohledy sedící dvojice se upřeli na mrtvolu jezdce. „Bylo mi jedno, že mě může zabít, chtěl jsem se pomstít za všechno, co nám provedli. Pak jsem zaslechl tvůj hlas. Zabodl jsem mu meč do zad, ale ten parchant se otočil a šel po mě tesákem. Byl jsem rudý vzteky, věděl jsem, že jsi dole a že ti jinak ublíží. Vrhnul jsem se na jezdce holýma rukama, on mě seknul do paže, ale mě se povedlo svalit jej na zem. Vlastní vahou si zabodl meč hlouběji do těla, až jím projel skrz.“ Oba zírali na jezdcovu zkřivenou grimasu, na meč trčící z jeho hrudi, na ruce ztuhlé ve smrtelné křeči.

Potřebovala si odpočinout, prahla po vodě a teplé posteli. S podporou svého drahého došla do Senic. Lidé je zdravili a děkovali bohům, vděčni, že za dalšího živého. Zuzana viděla práci, kterou muži i ženy odvedli za celou noc. I přesto byl pohled na rodnou ves děsivý. Ohořelé domy, zaschlá krev, zasmušilé pohledy. Otec Maurius vyšel z kostela, v rukou rozstříhané pásy lněné látky na obvazy. Když spatřil vracející se dvojici, na chvíli se usmál. Stále byla naděje.

¤

Další den přinesl další starosti. Gabrielova rána se škaredě zanítila. Ležel s horečkami v hostinci, byl bledý a blouznil. Zuzčino rameno bylo několikrát zlomené a nikdo netušil, jestli vůbec sroste. Zoufale potřebovali léčitele, přesto žádný nepřicházel. Slib vojáků zatím zůstával nesplněn, město mlčelo. Lhostejnost a nadutost lordů!

Rameno bolelo při každém kroku. Varovali jí, že potřebuje klid. Říkali, že nemá pokoušet osud, že nemá dost sil. Ale co měla dělat? Sedět doma a čekat na pomoc? Věřit v plané sliby svých pánů? Nemohla se dívat, jak Gabriel trpí, jak nikdo netuší, co dělat. Nemohla čekat, když její matka leží daleko ve městě, kde bojuje o život. Nemohla už vystát mučivý křik, který se stále ozýval z hostince. Nechtěla vědět, že problémy Senic nikoho nezajímají. Všem, kteří jí chtěli rozmluvit cestu, řekla, že osud nepokouší, že jej naplňuje. Nezastavili jí, neoponovali, jen překvapeně zírali.

Při vzpomínce na překvapené tváře vesničanů se zasmála. Nikdo z nich nečekal, že opravdu půjde. Zuzana, kterou znali: křehká nedospělá dívka, začínala mizet.

Pohlédla na prašnou cestu před sebou. V hrdle jí vyschlo, z vaku na zádech vytáhla měch s vodou a napila se. Usmála se na slunce a pokračovala. Má před sebou dlouhou cestu, ale za sebou delší. Věřila v naději a věděla, že ji najde ve městě. Proto šla - navzdory varování a bolesti. A nešla sama. Dvě postavy, v chladném podzimu, na cestě k naději a k lhostejným lordům.
Podivná dvojice, pomyslela si.
Chvíli si prohlížela nového společníka. Od té doby, co vyšla ze Senic, šli spolu. Nevěděla, co od něj čekat, co si o něm myslet, přesto byla velmi ráda, že ten prolhaný, přemoudřelý, syčivý hlas konečně dostal podobu. Společník očividně poznal, co si Zuzka myslí. Usmál se.
 „Nejsem přemoudřelý, jen mám rád rčení: Moudré slovo neleží v truhlici, ale chodí po ulici.“