S prvními světly luceren prošla městskou bránou. Zůstala stát na nádvoří, zmatená a bezradná. Nikdy ve městě nebyla. Nepřemýšlela nad tím, co bude, až sem dorazí. Najednou nevěděla, co dělat. Světla rychle ubývalo a tak se rozhodla prostě jít, dokud na něco nenarazí. Šla velkou dlážděnou ulicí, míjela zástupy lidí, spěchajících bohové ví kam, strkajících se, nervózních a zamračených. Neustále někdo vykřikoval, ulice páchly, vozkové nadávali. Z hospody vypadl opilí muž a začal zvracet. Spěchající měšťané jej znechuceně obcházeli. Tlačenice stále houstla a tak si uvědomila, že se blíží k něčemu žádanému. Lidé byli čím dál méně zamračení, tvořili skupiny a těšili se na jakousi podívanou. Nejspíš dorazili komedianti. Vždycky se na ně chtěla podívat a tak se vydala za davem. Dostala se na velké náměstí, obklopené vysokými budovami, krásně zdobenými tesařskou prací. Všude po zemi se válelo seno a prostor silně páchl po koních. Už z dálky viděla vyvýšené pódium, na kterém bylo cosi položené, připravené k představení.  Lidé si šuškali, více či méně ostražitě. Očekávání rostlo.

Zapálené pochodně a lucerny osvětlili velké prostranství. Když na kostele odbila šestá hodina večerní a poslední zvuky zvonů dozněly, lidé obrátili veškerou pozornost na pódium. Pozorně sledovala muže, stoupající po schůdcích na dřevěné jeviště. Některý z nich promlouval silným hlasem a dav tiše naslouchal, hltal každé slovo. Mluvil o výjimečné události, o každoroční slavnosti, kdy Lord Colle nechává trestat nejhorší zločince kraje. A tak přivedli sedm mužů, téměř nahých, spoutaných řetězy a s pytlem přes hlavu. Zuzana zděšeně sledovala, jak dav jásá. Cítila nenávist, sálající z davu. Kat s pomocníky vztyčil šibenici a jejich práce byla odměněna zlověstným jásotem -  touhou po utrpení viníků. Prázdné oko smrtícího dřeva hladově zíralo na odsouzence. Dav začal pěnit, uvolnil všechnu zlobu a ta tryskala k pódiu jako mocná bouře. Zuzana se začala třást, obklopila jí strašná zima. Pronikala skrz kůži, rozechvívala svaly a zpomalovala údery srdce. Celé tělo sláblo a obraz ztrácel na barvách. Nechtěla to vidět, přesto musela fascinovaně zírat na pódium – s tou nepochopitelnou zvídavostí, která nás nutí pokračovat, i když jsme k smrti vyděšení. Je to právě zvídavost – a jistá obliba v týrání sebe sama – co nás nutí užasle zírat na strašlivé obrazy děsu a hrůzy, které paralyzují mysl a přebírají vládu nad tělem. A tak Zuzana zděšeně, se zatajeným dechem a mrazem v těle, sledovala dění na prkenném ostrůvku smrti  v bouřícím moři nenávisti. První muž měl na krku oprátku.  V očích strach a tichou prosbu. Podlaha jej zradila, se zlomyslným skřípěním se propadla, nebožák sebou jednou trhnul a pak už nic, jen zůstal nehybně viset. Měl strach, až do samého konce, jenže místo útěchy se mu dostalo nadávek. Každá další smrt byla přijata s rostoucím nadšením. Kat krmil dav utrpením a ten jej za to miloval. Postupně na prknech pódia pověsili dalších pět zločinců. Mizeli jako ranní rosa, bez jediného slova, vše bylo řečeno v očích. Zuzana myslela, že to již déle nevydrží. Lidé byli slepí, nasycení krví, ale ona to vnímala. Každý pohled a každou prosbu. Nechápala, jak mohou být ostatní tak krutí, se samozřejmou bezohledností přijímali krutou zábavu, snad jakoby šlo o běžnou záležitost. Copak jim to nedochází? Co kdyby tam stáli oni? Nebo jejich přátelé?
„Nevnímají to.“ Pronesl klidně Nikdo. Stál hnedka vedle, s nezájmem o okolí si prohlížel vlastní kabát, a pokoušel se vyčistit blátěnou skvrnu na rukávu. Zuzana nic neřekla.
„Ty jsi jiná, Zuzko, vyrostla jsi v odlišném prostředí. Vždy tě obklopovala láska rodiny a jistota dobra. Jsi na utrpení více citlivá. Neboj se toho. Je to dar. Ó ano, vzácný, předrahý dar.“
„Bojí se, hrozně se děsí smrti. Pohledem hledají útěchu, někdo by jim měl přeci říct, že vše bude dobré.  Že přeci skončí utrpení a jejich duše odejdou do nebe.“
„Copak tobě by to stačilo? Tváří v tvář šibenici? Oni nevěří v nebe. Zasraní sobci jim narvali do mozků peklo, nekonečné útrapy očistce. I tak jim to nezabránilo krást a vraždit. A teď tu stojí, litují činů, děsí se pekla a hrůzou si serou do kalhot.“
„Mlč! Jsi horší jak tihle okolo.“
„ Jsem jen pravda, ta se nikomu nelíbí. Rozhlédni se, okolo tebe stojí jen idioti – naivní, zmanipulovaní, a k smíchu tupí.“ Nikdo vzdal pokusů o smytí bláta a pohlédl na jeviště. Přimhouřil oči – chvíli sledoval posledního muže, jak hrdě kráčí k smrtícímu provazu – pak opět začal věnovat pozornost svému oděvu. Se znechuceným odfrknutím, jakoby pro sebe, poznamenal „Ani nevědí, koho věší.“
Poslední odsouzený se odlišoval, jeho pohled nebyl plný strachu, stál tam hrdě a vyrovnaně se svým osudem. Pohrdavě sledoval hučící dav. Lidé v něm cítili vzdorovitost, což je dráždilo, chtěli vidět zničené a litující trosky bývalých zločinců, jak docházejí pokání a škemrají o život, chtěli mít tu moc, rozhodnout osud zcela bezbranných mužů, kterých se sami dříve báli. Odsouzený to věděl a rozhodl se, že jim to nedá. A tak jeho posledním darem světu byl úsměv na rozloučenou. Zuzana si tím nebyla jistá, přesto v nitru cítila, že ten úsměv patřil jí. Usmála se k němu a popřála šťastnou cestu. Tentokrát se Zuzana nedívala, přesto vnímala dění. Poslední utažení oprátky, naposledy otevřená tlama šibeničních prken a poslední jásot. Sklopeným zrakem upřeně civěla na koženou brašnu ženy, stojící o řadu dál, hledala na ní každou drobnost. Zaměřila se na zcela nepodstatný detail a ten rozebírala, tak dlouho, dokud začal být zcela nesmyslný. Potlačila zcela okolí, neslyšela hromový hlas popravčích, vzrušené šeptání žen napravo, neviděla mrtvých těl. V tom její myslí prolétla myšlenka - vzkaz zraku - bouřící potlačené vnímání. Uvědomila si opět vnější okolí a sledovala rychlý pohyb před ní, jak se vrch brašny mírně pohnul a dovnitř tiše vklouznula čísi ruka. Ihned poté již neznámý držel čtyři vejce a spokojeně je strkal k sobě do kapes. Byl to hubený, hnědovlasý mladík v sešlém oblečení. Pohyboval se lehce, proplétal se davem bez povšimnutí a překypoval elánem. Stejně jako Zuzana nevnímal dění na pódiu, usmíval se a s neskrývanou radostí odřezával pomalu naditý měšec od pasu tlustému muži. Spokojeně jej potěžkal a vydal se skrz zástup lidu pryč z náměstí, právě kolem Zuzany. Jejich pohled se spojil a mladík prudce zastavil. Úsměv vystřídalo překvapení a náznak obav. Představení skončilo a lidé se začali tlačit ven, proudili do větších i menších ulic, mizeli v domech, pokřikovali na sebe a jako silný proud řeky brali vše sebou. Zuzana se snažila prchnout před mladíkem, tušila nebezpečí, jenže neměla na výběr. Šla, kam ji proudící dav táhl. Když sevření povolilo, schovala se do rámu dveří hostince a zmateně se rozhlížela. Co teď bude dělat? Vybavili se jí povídačky o nočním městě, o lidských šelmách číhajících ve stínu, o zlodějích bez kousku cti a vrazích bez svědomí, o chlípných zbohatlících, kteří kradou mladé dívky a úplatných strážích, kteří vše přehlíží. Tehdy, když poslouchala starší vyprávět takové příběhy, příjemně se bála a ráda naslouchala. Když ale stála v prostředí příběhů, sama a zcela bezmocná, strach nabyl úplně jiných rozměrů a vydal odlišných pocitů. Celou myslí se upírala v bohy, prosila je, aby jí ten zloděj nenašel. Děsila se mladíkovy tváře, čím dál víc se křivila v jejich představách, až nabyla zlověstného výrazu bezcitného vraha. Nelze podrobně vylíčit následující události, protože hrůza dívky byla ryzí a vzešla z naivity, z bezmezné důvěry v příběhy a také z podnícené a rozbouřené představivosti. S úděsem sledovala blížícího se zloděje. Šel davem zcela bez potíží, to on mu udával směr toku, jako pevná skála v řece obtékán okolím. S kamennou tváří se jistě blížil, zkracoval vzdálenost neměnnou rychlostí. Proč nezrychlil? Libuje si v ochromujícím strachu své oběti. Je to šelma noci, pravý vládce města. Je tak blízko. A za ním stojí Nikdo. V démonické záři lucerny, jako stín vzdorující světlu, se škodolibým posměškem a modře žhnoucíma očima. Vysmívá se její bezmoci a jen tiše pozoruje. Když zloděj opustil tok davu a stanul vedle Zuzany, její mysl nevydržela nápor hrůzy a zhroutila se do temnoty nevědomí.

Zloděj

Na ulici se rvali kočky. Bojovnými skřeky budili mlčící chatrče, natěsnané na sebe a pohnuté v prapodivné tvary. Uvnitř jednoho nuzného příbytku ležela Zuzana a zmateně mžourala do tmy. Byla jí zima. Ve dveřích se objevilo světlo a po chvíli vešel mladý zloděj, se svící v ruce. Úlekem vykřikla a přitiskla se ke zdi u postele. Vyděšeně pustila starou přikrývku a rychle hledala jakoukoliv možnost útěku. Zloděj se ale vlídně usmál: „Nejsem zvyklý, že by mi krásné dívky omdlévali v náručí a musím říct, že to je rozhodně příjemný pocit. I tak bych si to nerad zopakoval.“

Zuzana jen zmateně zírala, neschopná slova. Myšlenky se jí zmateně mísili v hlavě.

„Nechci ti nic udělat, neboj se. Tady máš teplé bylinky, ať mi tu nepadneš na horečku.“ Zasmál se mladík a podal jí hliněný hrníček, z kterého se příjemně kouřilo.  Zuzana jej opatrně vzala a hřála si o něj ruce.

„Bojím se tě.“
„Copak máš důvod? Vždyť sem ti nic neudělal.“
Mlčela.
„Jo tak, myslíš těch pár vajec a nějaké zlatý? Neboj, za tohle tě přeci nebudu hnedka mordovat. Tak si mě viděla, no co už. Aspoň vím, že mám příště víc koukat po lidech než po zboží.“
Zuzana se rozkašlala, když vdechla trochu horké vody. Jakmile uklidnila plíce, podívala se na něj s klidnějším výrazem. „Ty tomu říkáš zboží?“
„A jak tomu mám říkat jinak? Lup? Což jsem nějakej bandita?“ Mávl rukou zloděj. Sedl si na špalek kousek od postele a zahryzl se do jablka. S plnou pusou pokračoval v rozhovoru.
„Nejsem ničema, ani vrahoun. Kradu páč musím. Jó kdybych mohl žít ze vzduchu, bylo by po starostech.“
Zuzana se zamyšleně zamračila a usrkla čaje. „Copak tu není práce?“
„Jasně že je. Můžeš dělat třeba u koželuhů. Celej den se plácat v dehtu, hnijícím mase a smradlavé řece za chabou almužnu. Nebo u koňařů, copak kydat hnůj a přehazovat slámu, to je ještě zlatý. Ale ti chlapi mají rádi mladý maso, žádný sraní s novejma. Jeden kamarád se raději podřízl střepem, než aby tam šel znova. Taky prej votevřeli jakousi dílnu. Mluvil jsem s ženskejma vodtam. Majitel se po nich vozích, jedná s nima hůř jak se zvířatama, výdělek skoro žádnej, ale co jim zbejvá? Chlap umřel ve válce, nebo leží ve vězení a čtyři fakani doma. Práce je vždycky.“
„To je hrozné. Jak se to vůbec může stát? Copak Lord Colle nedohlíží na majitele? Vždyť se k lidem nemohou takhle chovat.“
Mladík mlčel a jen rezignovaně pokrčil rameny. Zuzana chtěla odložit hrnek, ale kdosi sedící po její pravici natáhl ruku a přebral horký čaj. Vylekaně sebou cukla. Byl to Nikdo. Zamračeně míchal prstem v bylinkách a tiše šeptal známým, syčivým hlasem. „Že nemohou? Vždyť se tak už děje. Nechávají hořet vesnice, umírat lidi na hnis, dělají vás závislé na cizí pomoci.“
Zuzana mu odsekla. „Nemohli vědět, že přijedou jezdci.“
Zloděj se zmateně rozhlédl. „Cože? Jací jezdci?“
V tom si Zuzana uvědomila, že mladík Nikoho nevidí. „To se tak říká.“ Začala se vymlouvat. „Jakože nikdo netuší, co se stane zítra.“
„To je pěkné. Ještě jsem to neslyšel. A je v tom něco pravdy. Nikdy nevíš, jakej bude zítřek. Moje máma vždycky říkala, že musíme jen umřít, a v tom je taky pravda. Vím, jak umřu a vím, že tady nebudu dlouho.“
„To neříkej. Přeci nemůžeš tušit, co s tebou bude. Třeba zbohatneš a utečeš pryč odsud, potkáš krásnou ženu a oženíš se.“
Zloděj dojedl jablko a odhodil stopku do kouta. Z kapsy vytáhl kus drátu a začal si s ním hrát.
„Tys neviděla dnešní popravu? Je to jasné. Každej z nás se narodí s nějakým účelem a se svým osudem. Když se narodíš, dostaneš údělem i svou smrt. Lidé si to nechtějí přiznat, stále doufají, že bude líp, že jednou vydělají dost peněz a odjedou pryč z téhle bídy. Jenže kam prchnout? Všude je to stejné, akorát s jinejma barvama a v jiném jazyce. Já nejsem naivní, život mě to naučil. Když dokážeš přijmout, co jsi a smíříš se s osudem, který ti byl přidělen, myslím opravdu smířit, ne rezignovat, pak dosáhneš obrovské úlevy a svobody. Žiju v chudobě, vždycky jsem žil a do své smrti budu. Ale mně to nevadí. Protože jsem se smířil s chudobou, je to moje společnice, učitelka i útěcha. Zemřu tady, na šibenici, jako můj kamarád. Proto chci žít každý den naplno a nešetřit se. Až se budu houpat na provaze, ať mám tělo pořádně zničené životem.“

Nastala dlouhá pomlka, oba zamyšleně zírali na plameny svíce, které nedbaje na pochmurnou náladu a mlčenlivé ulice, vesele tančili a předháněli se. Nikdo stále míchal bylinky v čaji a tiše broukal ponurou melodii.

„Který z těch byl tvůj kamarád?“
Zloděj sklopil zrak a smutně si hrál s drátěným kroužkem. „Šel jako poslední. Byl jejich triumfem. Chtěli se ukázat, pozvednout své já a navzájem se plácat po ramenech, chtěli ukázat lidu, jak dobrou práci pro ně odvádí, jak jsou užiteční a schopní, a nakonec chtěli pohrozit ostatním, kteří nejdou podle jejich diktátu a přemýšlejí.“
„Nechápu to. Kdo oni? Kteří ostatní? Jaký diktát? A co provedl, že byl triumfem?“
Mladíkovi se v očích zaleskla jiskra, snad odraz svíčky, snad odraz duše. Teď jí teprve došlo, jak moudré je pojmenování některých slov, protože v jeho očích doslova viděla zápal. Zlodějův hlas rázem nabyl jistoty, z jeho osoby sálal oheň odhodlání. Přestal se hrbit a pružně narovnal záda.
„Nechápeš hodně, protože nemáš chápat! Ale přemýšlíš. Pokládáš otázky a chceš odpovědi. To je začátek. Pokud chceš být moudrá a silná, zbavit se strachu, vymanit se z pout neviděného otrokářství, musíš se ptát. Kdo oni? Přece ti, kteří vás ovládají. Ano vás, protože já jsem svobodný, prohlédl jsem jejich lsti a nedělám to, co chtějí oni. Je to král a jeho rádci, jsou to lordi a jejich kněží, jsou to lidé, kteří mají moc, ale nemají zodpovědnost. Namlouvají svému svědomí, že za své činy nenesou zodpovědnost, protože jim ta moc byla někým dána. A kdyby neměli dovoleno, co činí, přeci by jim to někdo zakázal. Lžou sami sobě a nemají zábran, jde jim jen o moc. Peníze nejsou ničím, to o moc tu jde, vždy šlo a vždy půjde. Války, nájemné vraždy, lsti a podvody, politické intriky i manipulace lidí, to vše je produktem chtění moci. A nad tímhle vším, nad pohřebištěm nadějí a života, nad těmi zbabělci s iluzí moci, tam stojí tichá stéla lsti. Zapouští kamenné kořeny do svých obětí a rozpíná se, každý den o kus dál. To jsou ti, o kterých jsi nikdy neslyšela a nejspíš nikdy neuslyšíš. A ti jediní chápou zodpovědnost, přesto jsou morem svobody. Samuel to věděl, pochopil tohle celé a našel mohylu, kde stojí stéla lsti. Učil nás, šířil mezi námi pravdu a my jsme se radovali. Proto zemřel.“

Z hrnku pomalu stoupal kouř chladnoucího čaje. Nikdo se spokojeně usmíval: „Jak jsem říkal. Přijmout zodpovědnost za své činy, první krok k povznesení. Ach vy lidé, kdybyste poslouchali ušima a přemýšleli hlavou, to by byla jiná podívaná.“

Zuzana se na nikoho zašklebila. Chvíli váhala, pak se ale zloděje zeptala.
„Mluvíš tu o moci a vládcích, kteří po ní prahnou a zároveň mluvíš i o osudu, kterému nemůžeme uniknout. Pokud se narodili jako vládci a my jako poddaní, nejde to tedy změnit.“
„Nikdo se nerodí jako vládce ani otrok. Osud nám udává směr cesty života ke smrti, ale nebere nám cestu ani svobodu. Oni se snaží před osudem utéct a obelstít jej. My s tím můžeme něco dělat, přesto neděláme nic. Také jsem se ptal, měl jsem mnoho otázek, ale Samuel nalezl odpovědi, byl moudrý. Velmi moudrý.“
Zuzaně se připomnělo rozhořčení Nikoho, když k šibenici vedli posledního odsouzeného – Samuela. Začínala chápat propojení událostí. „Jak to tedy mohu změnit? Copak má někdo osudem dané velké činy?“
„Jak říkám, osud ti dá cestu a její konec. Jsou lidé, kteří mají v osudu zapsány velké činy, protože jejich cesta vede skrz takové události. Jsou to vyvolení. Nevím, kdo spřádá osud, jestli bohové, nebo něco jiného, ale rozhoduje to nad některými činy.“

Ta slova probudila v mysli Zuzany bouři. Z hloubek zapomnění se začaly vynořovat dosud neviděné obrazy. Nikdo musí být anděl, jak jinak by mohl znát tolik lidí, chápat tolik věcí. Vidí jej pouze ona a přesto tu je, drží hrnek a mluví. Určitě je to anděl. Proč si ale vybral jí? Je vyvolená? Ta myšlenka přišla sama, zrodila se z předchozích úvah a stále rostla. Přeběhl jí mráz po zádech. Nedokázala si představit, že by měla vykonat velké činy, ta představa jí přímo děsila. Hrdinové vždy vědí co dělat, neznají strach a jsou rozhodní, mocní. Nic z toho neuměla. Nemůže být vyvolená. Bála se toho, bála se rozhodnutí, které by ovlivnili tisíce lidí, bála se moci, bála se nadějí svěřené v hrdiny. A bála se, že selže. Utnula nově rostoucí představy a soustředila se na rozhovor. „Jak ale vyvolený pozná, kým je? Co když svoji šanci promarní?“
„Proto musíme procitnout. I když nemáš ve vínku velké činy, neznamená to, že jsi zbytečná. Třeba potkáš vyvoleného a pomůžeš mu radou, poskytneš přístřeší, nebo jednou tvůj potomek něco dokáže. Nebo prostě dáš svému životu smysl. Ale prvně potřebuješ chápat a vědět, že nejsi otrok.“ Zloděj jí dával stále neuspokojivé odpovědi, začala být nervózní.
„Jak ale vyvolený změní řád? Vždyť to je něco obrovského, mocného. Nemůžeš zbořit hrad ani porazit armádu. To přeci nedokáže ani největší hrdina.“
Zloděj se usmál. „Jenže o tomhle to není. Vyvolený pouze probudí ostatní, vede je za lepším, nikdy nejde sám. Jeden velký mudrc kdysi řekl: Sjednocení stojíme, rozdělení padáme. Lidé netuší, jak velkou mají moc, ale mocní to vědí a bojí se toho. Děsí se dne, kdy lid povstane, uvědomělý ve svá práva, s hybatelem světů v čele a svrhne vládnoucí. Nemluvím zde o revolucích, národních povstáních či občanských válkách, to vše jsou pouhé pokusy nechápajícího lidu, dobře ovládnuté hry pro dodání pocitu bezpečí a svobody. Mluvím tu o opravdovém procitnutí, nastolení jiného řádu, než je doposud známý, kde není potřeba moci a ovládání, kde stačí pouhé etické hranice, kde lidé žijí spolu díky povznesení duše, nikoliv díky ovládání a zastrašování. Ti nejmocnější, kteří stojí ve stínech, o tom vědí a toho jediného se bojí. Proto vás zaslepují, dělají z vás ovce, spokojené a zabavené. Pořádají popravy, rytířské turnaje, hraje se divadlo, odpouští daně. Propaganda probíhá i přes absenci válek, je potřeba udržet stálý a kontrolovaný strach, střídaný nabídnutou úlevou v zábavě a neustálým dokazováním potřebnosti šlechty, vždyť oni vás přeci chrání před světem – před jezdci, abyste se nebáli, co bude zítra. Ach ta jistota. Chtějí vás jenom zabavit. Protože kdo si hraje, nezlobí.“
„Tohle je moc šílené. Mluvíš jako blázen zloději.“
Mladík se rozesmál. „Jaká to doba, že blázni mluví pravdu a moudří činí lež?“

Zuzanu rozbolela hlava. Prostě nedokázala přijmout tolik rozporu s tím, co znala. Zlodějova slova ukradla milou a krásnou představu světa, zůstaly jen trosky a popel, které tu měly být vždy, pouze neviděny přes barevný závoj. A to nechtěla přijmout. Toužila jít zpět, vrátit se do rodné vesnice a žít bez starostí, s prostými problémy a nezájmem o svět. V duchu se přesvědčovala. „Přeci nemohu nic změnit. Přišla jsem jen najít léčitele. Nevěřím tomu, že mám takovou moc. To prostě nejde, příčí se to všemu, co znám.“
„A to je právě to přijetí zodpovědnosti, milá Zuzanko, které je tak těžké. Protože odmítnout je snadné.“ Nikdo vstal a přešel ke svíci. „David zná mnohé, přesto nechápe.“  Prstem sáhl do plamenů, sledoval, jak ohýnek obtéká kůži, aniž by jí ublížil, jak obarvuje vše, co pohltí. „Nerozumím vám lidem, každý z vás je příkladem poznání, stále se učíte novým věcem a odhalujete tajemství, měníte neznámé černé úseky map v probádané oblasti, máte od otce tolik zvídavosti, a přesto jen hrstka z vás dokáže chápat souvislosti. K čemu je vám touha poznávat, když poznané pouze založíte, přeměníte v archív, a víc se k tomu nevrátíte? Poznané není pouhou skutečností, je potřeba tyto důkazy skutečnosti spojovat a hledat propojení, jejich synergie. Jde o další stupeň poznání, pokud jej nepřijmete, zůstane stát na místě. Samuel byl výjimka, poznal spojitost, ale nedokázal ji využít ke své záchraně. David je sice jeho žákem, ale pouze v základním stupni poznání. Zná většinu skutečností, co znal Samuel, ale nedokáže je spojit. Proto bloudí v kruhu a není šťastný. A proto nemá pravdu.“

Nikdo smutně stál před zamyšleným zlodějem a pozorně jej sledoval. Zuzana vnímala obraz před sebou jen vzdáleně. Nikdo ji nutil myslet.  Pak k němu mimoděk promluvila.
„Tobě se to lehce řekne. Děláš chytrého, ale neporadíš. Jak mám tedy postoupit výš? O čem David mluvil, nejde změnit. Nevěřím v to. Když přijde revoluce, vymění se pouze vládcové. Nejde žít bez válečníků, kteří nás chrání. Takový je prostě svět a jen hlupák si může myslet, že k udržení pořádku stačí nepsané zákony. Vždy se najde někdo zlý a krutý, kdo chce uzurpovat moc a vládnout. A proto se bráníme. Já byla snílek, ale přestávám být, a zjišťuji, že spíše vy jste snílkové, co neznají pravý svět. Já jej poznala a vím co to je bolest a smrt, strach a děs. Klidně si tu přednášejte, já jdu pro lékaře, aby zachránil právě žijící, vy si zachraňujte budoucnost i minulost. Až potkáte jezdce, pochopíte, že není na výběr.“
Zloděj se překvapeně postavil, Nikdo mu ladně uhnul z cesty, a rozhlédl se po místnosti. „Jak víš moje jméno? A s kým to mluvíš?“
Zuzana se jen usmála. „S Nikým.“
 

David ji vyprovodil z chatrče. Znal léčitele, užívající jiné medicíny, než léčitelé v klášterech a mocných síních pánů. Nemluvili už víc o vážných věcech, to Zuzaně vyhovovalo, protože stále přemýšlela nad poslední věcí, co jí Nikdo řekl, ještě než vyšli z chatrče. Sehnul se k ní, a pomalu, důležitě pronesl čtyři slova, která neustále zněla v hlavě.

„Vždy máš na výběr.“