Harpie

Jedna z úplně prvních povídek ze světa dračího doupěte. Tipuju tak rok 2008.

Jestli si tohle přečte někdo jiný, třeba ty, budeš si o mě myslet, že jsem bezcitnej parchant, zrůda či netvor. Samé rytířské ctonosti co. Přiznávám, jsem bezcitnej, cinickej a bez zábran. Ale až se ty budeš den co den setkávát s lidskou chamtivostí, lhostejností a pohrdáním, až budeš každý den bojovat o svůj život a čelit tváří v tvář zrůdám tohodle světa, pak mě můžeš oslovovat jak se ti zachce. Jinak mě nemáte právo soudit, tohle právo bude mít sám Sinerius až mé tělo padne mrtvé k zemi. Pak se uvidí, jestli mám své místo v nebi a nebo v horoucím pekle. Toť má slavná předmluva k následujícím poznámkám.

23. Května, roku 628 Trpasličího kalendáře

Je to už týden co hledám zmínku o harpiích v tomto kraji, lidé ze Světlé a z Dolinky si stěžují králi, že je tyranizují lítající bestie, napůl ženy a napůl draví ptáci. Jeden mlýn už zhořel, rozsápali 16 volů a tři tažný koně. Asi mají hlad, na člověka ještě nezaútočili, takže zase tak velkej hlad to nebude. Co sem se díval na mapu, ideálním místem k usídlení harpií jsou ostrá skaliska na severu. Je to pomalu pohoří, přes hory není vidět dál, jsou mohutné a zrádné. Ubytoval jsem se ve Světlé, je to malá vesnička, není tu přes deset domů ale mlýn mají veliký. Zdější hostinec je snad větší než radnice, večer se tu válí pár ožralých sedláků, nevěnuju jim pozornost. Ať se válí ve vlastních zvratcích, je to jejich volba. Promluvil jsem si s hostinským, příjemnej chlapík. Povídal něco o skřecích z hor, které se nocí nesou nad krajinou. Zítra se tam vypravím, ale musím bejt připravenej, co sem četl o těch potvorách, nebude to lehkej boj. Né nadarmo se jim říká královny oblohy, všichni draví ptáci se jim na míle vyhejbají, zvěř prchá. Jen jeden praštenej trpaslík jim zejtra přijde zaklepat na vrátka. Nachystal jsem si svoji kuš, mám ji  rád, už mnohokrát mě pomohla z pěkný bryndy. Šipky mám dělaný na zakázku, za hrotem mají tři řady zpětných bodců a uvnitř duté hlavy je paralyzující jed. Pěkná sviňárna, ale nehodlám se nechat zabít jen kvůli někakejm kecům o humálním zacházení. Stejně sem trpaslík, kašlu na lidský zákony, lidi jsou slabý. Je jedenáct hodin a jdu spát. Zejtra bude sranda.

Ráno je pěkne studený na léto, padá rosa když se plížím k horám. Začalo pěkne foukat, dá mi práci jít proti větru. Konečně jsem u skalisek, jsou hladký a šplhat po nich nepude, skusím to obejít a uvidí se. Asi po sto metrech jsem narazil na jakýsi tunel ve skalách, procházím skrz a ocitám se na jakési prohlubni ve skalách. Všude kolem mě jsou nekonečně vysoké stěny, ale to co je přede mnou je mnohem zajímavější. Ke skále je přikován nějakej chlap, na každé ruce má těžký kovový pouta zasazený do skály za ním. Na sobě má jen roztrhané kalhoty z hrubé látky, vypadá že omdlel. Skusil sem jeho tep, je slabý ale žije, po kapsách nemá nic a tak se o něj přestávám zajímat. Jestli ho semka někdo přikoval a dal si s tím takovou práci, asi ho nasral. Dobře mu tak. Až teďka jsem si všiml, že tu jsou jakési schody, nebo aspoň něco co je zdaleka připomíná. Jsou prudké a vedou nahoru do skalisek. Šplhám po nich nahoru, po dobrejch pěti minutách jsem se dostal na jakousi plošinu. V pravo pokračují skály ale vlevo je sráz dolů,  plošiná má sotva šest krát osm sáhů. Je ocať pěknej výhled, vidím oba mlýny, pole, zelené jezero, dokonce i věžičku z Hviezdné. Ale nepřišel sem se kochat, naproti mě je ve skále otvor, sotva tak velkej aby si tam člověk lehl. Uprotřed je ohniště, už nehoří, po majiteli ani stopa. Na druhé straně je další pokračování schodů, nebo aspoň na první pohled. Druhej pohled už není tak veselej, tohle už nemá ani náznak schodů, jen jakési koryto vedoucí dál do skal. Stejně strmé jako schody. Už takhle jsem spocenej jak prase, prot jsem tam shodil těžké brnění a sekeru, beru si jen kuš, menší sekeru a síť. Největší blbost co sem mohl udělat. Po dobré čtvrt hodince sem se vyškrábal nahoru, celej udýchanej jsem si sedl na kraj druhé plošiny, ta už je větší. Tak desetkrát deset sáhů. Jako ta předchozí, v pravo skály, vlevo sráz. Jen jeden menší detajl to lišil, na druhé straně jse obrovské hnízdo harpií. Není tam žádná, jen tucet vajec. Tak si počkám až se mamina vrátí, jen doufám že jich nebude moc. Lehl jsem si na skálu a zamaskoval se, kuše připravená ke střelbě.

Čekal jsem bez hnutí asi tři hodiny, když se na obloze oběvily dva černé obrysy. Dvě harpie a mezi nima nějakej nešťastník, v drápech nesli vesničana, neznal sem ho. Asi dostali chuť na něco míň tučnýho. Neubránil jsem se úsměvu. Přiletěli blíž a já si všiml že ten vesničan ještě žije, zmítá se, drápy harpií se mu zarývají do masa, je vidět že ho to kurevsky bolí. Holt má blbej den. Přiletěli k hnízdu, kořist zhodili na zem a začali se jí více věnovat, jedna harpie tomu nebožákovi přistála na hruď a ostrýma zubama mu vytrhla kus masa z ruky. Chlap zařval ale ty bestie to ignorovali. Čekal jsem na správnej vítr. Štěstí mi ještě přálo a tak vítr najednou úplně ustal, využil jsem šance. Šipka se zavrtala harpii přímo do srdce. Byla mrtvá dřív než padla na zem, jen mě mrzelo že sem použil tu dražší šipku, stačila by obyčejná. Durhá harpie se spokojeně věnovala levé ruce vesničana a nevšimla si mrtvé družky. Dobře pro mě. Znovu sem zamířil ale zvedl se vítr, bohužel jsem moc pozdě zareagoval a šipka už vyletěla z kuše. Náraz větru ji lehce vychílil a druhá harpie dostala zásah do křídla. Blbý bylo, že tam nemá žíly a jed se neměl jak dostat do oběhu. Takže jí zásah jen pěkně nasral. Vycenila zuby a s pištěním tak protivním, že tchýně je oproti tomu svatoušek, se na mě vrhla. Rychle jsem nabil a znovu vystřelil, nevím jestli jsem byl tak bláhovej, ale pamatujte si - střílet po harpi, která o vás ví,  je pěkná blbost. Vyhnula se šipce jen tak mimochodem a už byla u mě, než jsem vstal tak jsem dostal pořádnou ránu křídlem. Položilo mě to na záda, rychle jsem vytáhl sekeru. Harpie opsala kruh a znovu na mě nalítávala. Sekerou jsem ji zasáhl do pařátu, což mi dalo šanci na útěk. Rozběhl jsem se co mi mé malé nohy stačili ke korytu. Těsně před ním mi harpie vlítla do cesty. Automaticky jsem sáhl po síti a využil chvíle, kdy harpie přístála. Vrhnul jsem se na ni se zuřivím křikem a zamotal ji do sítě. Chvíli jsme se na sebe dívali, ona cenila zuby a pištěla až mě boleli uši. Já na ni jen zuřivě řval. Vytrhl jsem jí šipku z křídla a zabodl jsem ji do oka té rozšklebné potvoře. Harpie naposled zařvala. Celej dodrápanej jsem se zvedl a sekerou jsem odřízl to, pro co jsem šel. Jeslti vás  zajmá co, tak to máte smůlu, čaroděj pro kterýho pracuju mi zakázal o tom mluvit. Potom jsem přišel k druhé harpii a provedl s ní to samé. Nechutnou zásilku jsem si zabalil do koženého vaku a začal jsem se zajmat o vesničana. Ten ležel vyděšeně na zádech a ani nevěděl která bije. Byl v šoku. Pak jsem si všiml v dáli asi osmi černých obrysů, ty svině přivolali svým řevem zbytek hejna. Sebral jsem si věci a zdrhal jsem co mi nohy stačily. Vesničana jsem tam nechal, aspoň na chvíli je zdrží.

Doběhl jsem na první plošinu a na chvilu se zastavil, pobral jsem dech a začal jsem si brát věci. Bohužel mě jedna harpie zehlédla dřív a už mi byla v patách. No, spíš v zádech. Její pařáty se mi zaryli do zad, musím potvrdit že to opravdu kurevsky bolí. Padl jsem na všechny čtyři a harpie mě přeletěla. Nahmatal jsem svoji vělkou sekerou a nachystal se na další nálet. Když se ta pištící bestie přiblížila znovu, dal jsem jí ochutnat pravou trpasličí ocel. Asi se jí líbila protože si ju prohlídla opravdu z blízka. Její hlava se rozletěla na dvě části a zbytek těla se rozhodl přestat v letu. Napálila to přímo do skáli za mnou. Musel jsem se zasmát. Smích mě přešel ve chvíli, když jsem si zase nasazoval těžké brnění. Ty rozdrápaný záda boleli jak čert a 40 kg kovu mi moc bolest nezmírnilo. Pobral jsem si věci a rozběhl se ke schodům. Pekně jsem nadával a zuřil. Dole jsem proběhl kolem připoutanýho chlapíka a vypadl sem ze skal. Jenže ty bestie si nedali pokoj. Dohnali mě na půli cesty k vesnici. Byli jen dvě. Vlítli mi do zad, ale v tu chvíli poznali k čemu na sobě tahám ty plechy. Jedna si o mě zlomila pařát a vztekle vzlítla. Zahodil jsem tornu s kuší a do obou ruk jsem chytl svoji sekeru. Druhá se rozhodla, že skusí jestli si taky o mě něco nezlomí a rozlětěla se na mě. Sekl jsem do prázdna, ale ona taky slavně neskončila. Poranila si křídla o bodce na mých ramenou. Druhá bestie mě vzala zezadu, zasáhla brnění v místech kde jsem krvácel. Zařval jsem až se obě lekli. Vztekle jsem po jedné máchl sekerou a useknul ji kus křídla. Hehe, ostrá čepel dělá divy.  Harpie pochopili, že se mnou nepohnou a tak to vzdali. Vztekle odlětěli do hor. Pobral jsem si věci a rychle jsem šel k vesnici. Kdyby na mě vlítlo věech osm, asi bych se neubránil. Mám štěstí,že všechny sítě vypotřebovali na dobytek, jinak bych tohle nikdy nenapsal.

Pro ty, kteří by s nima chtěli bojovat, mám pár rad. Nestřílet když o vás ví, mít co nejvíc kovu na sobě a nebojovat s převahou. Pokud mají sítě, doporučuji zdrhat jak nejrychleji to umítě, jak se do nich zamotáte je konec. Ale jednoho se bojí, ohně. Bohžel to jsem zjistil až co jsem si o nich něco přečetl. Příprava bejvá důležitá.