Tichý nářek zašlých bohů

12.12.2013 16:36

Pokus o dektivku, která mě přestala záhy bavit, takže je nedokončená, ke konci přechází na vyprávění z první osoby, které mělo být použito v pozdější části příběhu.

Kyllian třeštil oči na děsivý obraz před sebou. Zoufale se svezl po dveřích motelového pokoje. Jeho mysl soupeřila s hrůzou posledních minut a stále nepřipouštěla realitu, pomalu se rozlévající po podlaze, se zlověstným kapáním rozšiřující rudou louži. Pokrčil pravou nohu, aby uhnul rozlévající se krvi. Nechápavým výrazem pohlédl na svou levou ruku, svírající revolver. Kdesi zdáli, daleko za dveřmi, daleko v realitě, zněly policejní sirény. Kyllian opět putoval zrakem po pokoji, chvíli se zastavil u mrtvoly ženy, ležící opřenou o manželskou postel, oblečenou v lehké noční košili, s krvavou skvrnou na hrudi. Pokračoval dál a pohlédl na mrtvolu nahého muže, ležícího zády na posteli, s vyděšeným výrazem a třemi krvavými otvory v hrudi. Policejní sirény stále sílily a drali se do jeho noční můry. Rádio, které po celou tu dobu klidně a bez zájmu o střelbu hrálo A Lullaby for the Devil, najednou ztichlo, jakoby se také chtělo zaposlouchat do blížících se sirén. Nakonec to ale nevydrželo a promluvilo: „Čtyři výstřely po desáté hodině večer, v motelu se slabými stěnami, to chce notnou dávku hlouposti, pane Kylliane. Musel jste přeci počítat se stížnostmi na rušení nočního klidu. A taková stížnost, to je pro policistu svatým posláním.“ Rádio zachrčelo a utichlo. Kyllian nevěřícně zíral na staré, opotřebované rádio, krčící se na nočním stolku. To ovšem neřeklo vše, co chtělo a tak opět promluvilo: „Za dveřmi najdete malé černé pouzdro. Budeme tančit.“

Kyllian byl natolik zmatený, vyděšený a zoufalý, že bez námitek přešel nejistým krokem ke dveřím, otevřel je a zdvihl malé černé pouzdro. Když jej otevřel, nalezl nepříjemně velkou kovovou injekční stříkačku se zelenou tekutinou. Protože patřil mezi rozšířenější skupinu lidí nikterak nemilující jehly, zůstal stát nerozhodně ve dveřích. Až blikající světla policejních vozů jej donutila stáhnout se do pokoje a zavřít dveře. Z naivní rozčarovanosti za sebou i zamknul. Pomalu ustupoval dál do místnosti, šlápl na revolver, který předtím upustil a zavrávoral. Zaslechl dunění těžkých bot na kovovém požárním schodišti i na chodníku před motelem. Stále nejistě zkoumal nezdravě zelený obsah stříkačky a robustní jehlu. Pak kdosi zabušil na dveře. „Kancelář šerifa Wexfordu, odložte zbraň a vyjděte ven s rukama nad hlavou! Budova je obklíčena.“

Před motelem se to hemžilo policisty. Stěny i okna se barvili střídavě do modré a červené od zapnutých majáků policejních vozidel a lidé se zatajeným dechem sledovali práci ozbrojené jednotky, rozmisťující se kolem motelu. Většina přítomných upírala pohled na dveře v druhém patře, nesoucí označení 13., u kterých stála mladá zástupkyně šerifa. Muž uvnitř neodpověděl na první výzvu a tak Elis zopakovala požadavek. Policista po její pravici zvedl kovové beranidlo a pohlédl na ni. Z pokoje se ozval vyděšený křik. Elis kývnula a uhnula stranou. Muž s beranidlem se rozmáchl a udeřil. Dveře se s praskotem rozletěli dokořán. Zároveň z druhé strany budovy – od požárního schodiště – zazněly výstřely. Ozvěnu střelby protnul zděšený výkřik, následován dalším křikem a zuřivou palbou. Policisté v čele motelu neváhali, muž s beranidlem uvolnil místo ozbrojenci s brokovnicí, který jako první vstoupil do pokoje, následován zbytkem skupiny. Mezitím utichla střelba i křik zezadu. Rozhostilo se děsivé ticho. Lidé postávající okolo, povětšinou zákazníci motelu, napjatě sledovali velitele zásahové skupiny, který jako první vyšel z motelového pokoje a právě debatoval se zástupkyní šerifa, poručíkem Elizabeth Crainovou. Rozčileně rozhazoval rukama. Poručík Crainová vypadala o něco klidněji, pouze nervózně nakukovala mohutnému policistovi přes rameno, skrz rozražené dveře. Nakonec se oba dva vydali do pokoje. Krátce poté přijela sanitka a další dva policejní vozy, které přivezli místního koronera. Tím skončila podívaná pro zvědavce, neboť zbylí policisté začali rozhánět postávající dav zpět do jejich pokojů.

Daniel Spader, koroner Wexfordu, se skláněl nad mužem v uniformě zásahové jednotky, ležícího na kovovém schodišti za motelem. Pozorně prohlédl oblečení, ale nenašel žádné stopy po průstřelu, nebo bodnutí. Smrt nejspíš zavinilo vnitřní zranění. Daniel opatrně odepnul policistovu helmu a začal sundávat kuklu. Rozčilovaly ho pohledy velícího zásahovky a jeho kolegů. Nervózně přešlapovali na malé plošince u okna pokoje, kousek od Daniela. Nejspíš si nedokázali připustit, že by někdo z jejich jednotky mohl zemřít nezasažen. Vše tomu však napovídalo. Když Daniel konečně přetáhl kuklu přes čelo policisty, zaslechl za svými zády tlumené nadávky. Policistova tvář byla zkřivená hrůzou v smrtelné grimase. Nakonec všichni umíráme sami, vyděšení a bezmocní, pomyslel si Daniel. Nejraději by odvezl všechna tři těla k sobě do pitevny, ale velící zásahové jednotky na něj dost naléhal, aby si prohlédl tělo už na místě. Bylo mu jasné, že jim jde o pomstu; budou se hnát za vrahem policistů jako vzteklí psi a bojí se, že jim vychladne stopa.  Nebýt Lis, vykašlal by se na ně. Jenže Lis něco tušila a tak se zastala zásahovky. Daniel jejím instinktům věřil. Rozepnul mužovu vestu a začal stříhat oblečení. Nikde nemohl najít sebemenší známku poranění, ani pohmoždění. Nechal si donést dvě silné svítilny, protože slunce již téměř zapadlo a on nechtěl nic přehlédnout. Otrávit jej nemohli, nemá žádné stopy po vpichu. Bojový plyn byl velmi nepravděpodobný, přesto – pro jistotu – udělal testy na chemické látky. Po dlouhé hodině ohledávání těla, po všech testech, které měl po ruce, konečně promluvil. „Pokud chcete slyšet můj předčasný závěr, který upřesní až pitva, tak vám řeknu jediné. Ten muž nebyl zabit. Prostě přestal dýchat.“

Lis hleděla na fotky z místa činu, promítané na stěnu ve vyšetřovací místnosti jejím partnerem ve službě, Martinem Kingem.

„Tohle bude těžkej případ,“ povzdechla si. Martin souhlasně zabručel a dál se věnoval fotografii pokoje. Lis zvedla profilovou kartu, a spíš pro sebe, ji začala číst nahlas.
„Kyllian Dorn, 42 let, vyučený truhlář, zaměstnaný na koňských jatkách. Ženská oběť je jeho manželka, Doris Dornová. Zasažena přímo do srdce z krátké vzdálenosti pětiranným revolverem Ruger SP 101, ráže 9mm, který patřil Kyllianovi a byli na něm nalezeny jeho otisky. Stejnou zbraní byla zabita i mužská oběť, Ronald Evans.“
Elis pohlédla na právě promítanou fotografii Ronalda. „Očividná pomsta žárlícího manžela. Doris podváděla Kylliana, ten na to přišel, sledoval ji do motelu. Počkal dlouho v autě, byl nervózní a tak spálil krabičku cigaret, co jsme našli na parkovišti. Nejspíš dlouho přemýšlel, co má dělat. Pak vzal zbraň, zaklepal, Doris mu otevřela, vystrašená začala couvat zpět do pokoje, on ji střelil do srdce. Ronald buď spal, nebo nevnímal, co se děje u dveří, probral ho až výstřel. Kyllian už stál v pokoji, následují tři výstřely do hrudi. Jenže co se stalo potom? Jak mohl uniknout zásahové jednotce? Jak se mu podařilo zabít tři policisty, aniž by se jich dotknul?“
Martin ještě chvíli hleděl na fotografii. „Ještě nevíme, jestli jsou opravdu mrtví.“
Elis se na něj zvědavě podívala.

„Majitel motelu nám poslal video z bezpečnostní kamery u příjezdu, což nám tuším moc nepomůže. Potřebujem vidět, co se stalo vzadu.“
„Na tom nesejde, pusť to. Stejně už večer víc neuděláme.“

Projektor zablikal, místnost potemněla a na stěně se objevil až překvapivě ostrý záznam z kamery, umístěné na vysokém poutači motelu. Vyšetřovatelé tak mohli sledovat dění na parkovišti před motelem, i kousek rychlostní silnice, od které vedla příjezdová cesta a většinu pokojů, směrovaných čelně k poutači. Motel měl dvě patra, 30 pokojů a tou dobou 36 nájemníků. Ve tři hodiny odpoledne přijel tmavě modrý Ford a vystoupila z něj Doris Dornová společně s Ronaldem Evansem a zamířili k recepci. Chvíli po nich zastavil na kraji parkoviště oprýskaný Ford Grenada. Za dvě a půl hodiny z něj vystoupil Kyllian Dorn, odhodil prázdnou krabičku cigaret a váhavým krokem vyrazil do druhého patra. Zastavil se před dveřmi pokoje č. 13 a zůstal tam stát. Chvíli váhal, přešel párkrát sem a tam. Pak se otočil a vydal se směrem ke svému vozu. Na schodech ale zpomalil chůzi. Ohlédl se za sebe a přemýšlel. Po celou dobu měl pravou ruku v kapse u bundy. Teď ji vyndal i s revolverem a rozhodným krokem se vydal znovu k pokoji č. 13.
„Počkat,“ zabručel Martin a začal přetáčet video zpět. „Všiml jsem si něčeho dole. Kde to jen bylo? Ach, tady.“ Ukazoval na zastavený záběr Kylliana, prvně váhajícího u dveří pokoje. „Tady dole, u automatu.“

V levém rohu obrazu, naproti schodům, stála nehnutě postava v černé kožené bundě, s kapucí přes hlavu. Když se Kyllian dal k odchodu, postava se schovala za stěnu automatu, ale pořád škvírou sledovala jeho pohyb. Pak se Kyllian otočil a vytáhl revolver. Zahalený muž vyšel zpoza automatu a vydal se za ním. Mezitím Kyllian zaklepal na dveře a jakmile se otevřely, nahrnul se dovnitř. Zableskl se výstřel. Kdosi zabouchl dveře. Postava s kapucí položila něco malého před dveře č. 13. Aniž by zpomalila krok pokračovala k druhému schodišti dolů. Po chvíli zmizela za budovou.

Lidé vykukují z oken a ze dveří, bázlivě se rozhlíží po střelci. Sedm minut nato se otevírají dveře č. 13. a v nich stojí Kyllian. Zvedá černý předmět ze země a vchází dovnitř. Dveře se zavírají, na parkoviště přijíždí policejní vozy a černá dodávka zásahové jednotky. Martin zastavil video a pohlédl na Lis.

„Tady už to známe.“

Vracel jsem se nočním městem, tou stejnou trasou, kterou chodím vždy. Znám ji tak dobře, že bych ji zvládl i bez světel. Jakoby to lucerny tušili a rozhodli se mne testovat. Přicházel jsem k parku, který ležel v naprosté tmě. Nelíbilo se mi to, protože moc dobře vím, co za bídné existence se tu schází na lavičkách. Většinou feťáci, oholené palice a různé mezistavy lidské tragédie mezi těmito extrémy. Člověk v takovou chvíli zvažuje, jestli si má cestu prodloužit a zůstat v té nepříjemné mrholící zimě o pět minut déle, nebo jestli se má vykašlat na své – beztak zbabělecké – zlé předtuchy a prostě to projít. Jsme zvláštně zlenivělý a otupělý druh, když se na to tak dívám zpětně. Prostě si nepřiznáme reálné riziko a raději si zkrátíme cestu nebezpečným úsekem. Vždyť už to tolikrát vyšlo. A co by se mi taky mohlo stát uprostřed civilizace v tomto vědou osvíceném věku. Prostě jsem nedbal svého strachu a šel dál. Hrdinství, odvaha, řekl by jeden. Jenže to by byl hlupák. Ignorantství a hloupost to byla. Tady vidíte, jak malý rozdíl mezi hrdinou a hlupákem je, není-li to dokonce synonymum –alespoň v dnešním světě.  V polovině cesty parkem jsem ve tmě zaznamenal pohyb a pro jistotu jsem vypnul hudbu ve sluchátkách, abych vypadal, že neslyším, ale mohl vnímat své okolí i sluchem. Zaslechl jsem troje těžké kroky za sebou. Tvrdě mohli znít od kanad, tolik oblíbené obuvi těch primitivů s hákáčem na rameni, nebo to mohli být kroky trosky na fetu, nejistě držící směr. Těžko říct, co je lepší možnost. Jenže ty kroky se nepříjemně přibližovali i při mém rychlém tempu, což napovídalo jediné: jdou po mně. Co chtějí? To je jedno. Prachy, mobil, nebo se prostě vyřádit. Hlavou mě proběhli různé články o zmlácených mladících, obětech cigánů i nácků. Pak se mi připomněla stará obzvlášť nepříjemná zpráva – přestože se časem ukázalo, že jde o hoax – o zvrhlících rozmisťujících nakažené injekční stříkačky na sedadla v dopravních prostředcích, kinech i lavičkách a k tomu se přidala má bujará představivost, která vytvořila obraz šílených narkomanů přepadající oběti v temných zákoutích města, aby je mohli nakazit nějakou z těch odporných nemocí, kterými trpí. Jen ať si běžní lidé taky užijou naši bídu, jen ať si vychutnají ten hnus, kterého se štítí, když nás vidí ležet v koutě.

Strach rostl úměrně ke zkracující se vzdáleností skupinky za mnou. Uvědomil jsem si, že budu muset bojovat, nebo utéct. Kdo uteče, ten vyhraje, říká se. Ale také se říká, že bez boje není vítězství. Očividně se dá vyhrát různě a jediný, před kým to obhájíte, jste vy sami. Jakmile jsem si připustil tu možnost, že bez krve a adrenalinu odsud neodejdu, strach se zalekl a zmizel ve stínu chladné logiky, kterou jsem u sebe naprosto nečekal, i když šlo o jasně nutný důsledek dlouholetých příprav.

Když jsem před pěti lety začal trénovat bojové umění, měl jsem jediný důvod: umět ochránit sebe a své blízké. V cestě mi stálo mnoho překážek, které mě táhly dolů a házeli mi klacky pod nohy. A já sledoval ostatní lidi, trénující se mnou, jak o podobné překážky zakopávali, padali, ale nevstávali, protože se vzdali. Nevydrželi, odešli, nenaučili se nic, podlehly výmluvám a alibismu, který není nic jiného, než že věřím ve vlastní lež a snažíme se přesvědčit ostatní, že lež je pravdou a my jsme pouze chudáci onou pseudo-pravdou postižení, bez možnosti ji změnit. Já setrval a pomalu zrající ovoce pevné vůle, tréninku i psychických příprav nabíralo ty správné barvy, přesto ještě nebylo připravené k utržení. Vybral jsem si bojové umění natolik náročné, že jeho aplikace v drsné realitě ulic je otázkou velmi dlouhých příprav. Což mi připomnělo – ano, v té temné části parku, nejspíš jsem si potřeboval dodat pocitu nesmrtelnosti a nepřemožitelnosti hrdinů z Hollywoodu – film Ekvilibrium, v kterém byl hlavní hrdina vyučen v bojovém umění Gun Kata, které se vyznačovalo dokonalou technikou vypočtenou superpočítačem, bez potřeby použít sílu, ovšem tak náročné na výcvik, že bylo zapotřebí učících strojů.

To už jsem prošel parkem a blížil se konci ulice. Byl jsem rozhodnut. Už delší dobu jsem nad bojem přemýšlel, v hlavě si přehrával různé scénáře a vlastně se mentálně připravoval na opravdový souboj. Chtěl jsem si prostě v praxi vyzkoušet těch 5 let dřiny. Věděl jsem, že má technika není zdaleka tak dobrá, abych přemohl výrazně silnějšího nepřítele, ale měl jsem za sebou i různé pokusy o tvrdé styly boje a spousty videí, návodů, menších tréninků. Rozhodl jsem se a myslel jen na tu jedinou věc, která byla základem každého vítězství – klidná mysl. Protože ten, kdo se nechá strhnout agresivitou nepřítele, přijme jeho vztek a sám bojuje zuřivě, ten prohrál ještě dřív, než začal bojovat. Je to těžké, udržet chladnou mysl, nepřipouštět si strach, vztek, vzrušení, drkotající zuby, zrychlený dech a třesoucí se ruce. Napoprvé jsem neměl šanci zůstat klidný. Při pohledu zpět ale mohu říci, že jsem udělal vše nejlíp, jak jsem dokázal, přesto je mnohé co zlepšovat.

Znal jsem svou cestu velmi dobře a věděl jsem, že za rohem budovy je mírný svah, že starý chodník už není tak rovný, jak jej původně stavěli. Za krátkou zídkou je tam místo pro popelnice, kterého bych mohl využít. Plán byl již vymyšlen a já se rozhodl otestovat úmysly těch za mnou. Pustil jsem do sluchátek nahlas Pumped kicks  od Foster the people, protože jsem si byl vědom účinků této písničky; z jakéhosi mě neznámého důvodu jsem vždy nabýval pocitu, že jsem v kůži emocí zbaveného sociopata, chladně uvažujícího nad osudem svých obětí, což mi přinášelo tak těžko popsatelný pocit brutální zvrácené radosti, že jsem byl schopen až nepředstavitelných myšlenek i činů. Z ničeho nic jsem vystartoval, rozběhl se ke konci ulice a uvolnil levou ruku z popruhu batohu. Na rohu ulice jsem ani moc nezpomalil, pravou rukou jsem se chytil za tyč, čnějící vzhůru ze zídky a stočil se téměř na místě v rozmáchlé piruetě do míst, kde mnělo být volno, ale nebylo. Na poslední chvíli jsem vyskočil a díky nabrané rychlosti provedl krátký horizontální běh po dřevěných prknech, nově natlučených k popelnicím. Seskočil jsem zpět na chodník a běžel dál, horečnatě přemýšlejíc, co teď. Spatřil jsem siluety tří postav, ženoucích se za mnou. Nebylo pochyb o jejich úmyslech. Přede mnou se táhla delší ulice, na dlouhém konci přerušená křižovatkou. Vzrušení z nebezpečí ovládlo mé nohy a já s šíleným smíchem uháněl tmavou ulicí. Další plán. Vpravo od křižovatky je ostrý roh budovy, na chodníku vyvýšená nahnutá kachlička, toho využiju.

Trošku jsem zpomalil, potřeboval jsem, abych je mněl co nejblíž za sebou. Písnička zrovna dosáhla mnou oblíbené pasáže a já si vychutnal svůj manévr o to víc. U křižovatky mě skoro dohnali, viděl jsem jejich stíny natahovat se po mém krku, jen krůček za mnou. Prudce jsem zahnul vpravo, svou pravou nohu jsem zapřel přímo před sebou, stočil se na ní a přenesl váhu i pevný postoj na levou nohu, takže jsem stál dlouze roznožen. Během této rotace jsem pravou rukou uchopil popruh batohu a švihnul s ním směrem k pronásledovatelům s takovou energií, že první muž z trojice, zasažen těžkým břemenem, odletěl šest kroků dozadu a zůstal ležet. Zmocnila se mne vítězná nálada, podpořená úspěchem mého ledového klidu, že jsem se musel rozesmát. Teď mi dochází, že můj vítězný a spokojený smích musel znít spíš jako šílený smích sociopatického masového vraha, jakým byl například milovaný Joker z poslední série Batmana. Což dává smysl chování zbylé dvojice, které mi předtím přišlo dost zvláštní, ale přičítal jsem to drogám, kolujícím v krvi a zastírajícím zdravý úsudek.

Menší muž se dal okamžitě na útěk poté, co jsem zaujal s naprosto chladným výrazem bojové postavení okoukané od šaolinských mnichů – čímž jen dokazuji, jak silně se mi nedařilo držet klid a rozvahu, byť jsem o tom byl tehdy skálopevně přesvědčen, dnes už vím, že nemá smysl si na něco hrát a raději konat tak, jak jsem se vždy učil, nemusel bych mít tolik nepříjemností. Věrohodnost mému bojechtivému vzezření zajisté dodali léta tréninku, které zpevnili a synchronizovali tělo. Větší muž byl více při smyslech a rozhodl se neriskovat. Z pouzdra na opasku vytáhl pistoli. Jak bizarně nejspíš bude znít, že jsem byl ještě rád, neboť se více bojím bodných zbraní než střelných, to mohu jen těžko posoudit. Zareagoval jsem tak, jak jsem si mnohokrát v hlavě přemítal: nečekal jsem, než muž zbraň odjistí, nabije, nebo rovnou použije a okamžitě jsem vystartoval. Díky velkému štěstí mne kulka zasáhla jen povrchově – ustřelila přibližně 1cm hlubokou ránu – do pravého nadloktí, neboť bylo v tu chvíli nejblíže zbrani. Moje levá ruka vyrazila vpřed, společně s přisunutím zadní pravé nohy dopadla otevřenou dlaní na spodní čelist střelce. Ozvalo se odporné křupnutí. Rázným prudkým úderem mé pravé dlaně do zápěstí nepřítele jsem docílil jeho odzbrojení, pistol mu vyklouzla a dopadla na zem, kam v chvíli poté dopadl i muž. Nedal jsem mu čas se vzpamatovat, dobře mířeným kopancem do žeber a obličeje jsem zneškodnil útočníka. V tu chvíli mého zdánlivého vítězství se na mě zezadu vrhnul druhý muž, kopancem mi ohnul koleno a pěstí se trefil pod žebra, těsně vedle ledvin. S příšernou odzbrojující bolestí a počátečním zmatkem v hlavě jsem se sesunul na prvního z mužů. Jen napůl jsem uhnul dalšímu kopanci, který mířil na hlavu, ale zasáhl jen ruku, v tu chvíli již značně krvácející. Menší muž se rozhodl mne dorazit a rozmáchl se k dalšímu kopnutí. Zmobilizoval jsem veškeré síly a skočil po jeho levé noze, na které držel stabilitu. Spadl na mě. Chvíli jsme se váleli na zemi, snažíc se jeden druhého zasáhnout. Naštěstí jsem měl za sebou pár tréninků grapplingu, takže jsem věděl, jak si jej držet u těla a nenechat se odrovnat. Nakonec ale zvítězila jeho síla, prorazil moji obranu a trefil se přímo do obličeje. Hlavou jsem udeřil o chodník a na vteřinu jsem ztratil přehled. Nepřítel okamžitě využil situaci, odskočil a silným kopancem do žeber mě odmrštil zpět k ležícímu muži. V zoufalosti jsem popadl pistoli, ležící vedle mě a bez váhání vystřelil. Pak ještě pětkrát. Nočním sídlištěm se nesla série výstřelů, vracela se v ozvěnách a nikoho nevzrušovala. Na celé dlouhé, paneláky lemované ulici, se nerozsvítilo jediné okno.