Deník prokletého
17.07.2016 19:12(Povídka zasazená do světa i děje naší hry dračího doupěte, deník sloužil jako předmět pro zpestření hry a vysvětlení slepých míst v příběhu zasaženém Allanem)
26. Prosince, někde na cestě do Hviezdnova
Rozhodl jsem se napsat si deník, ani nevím proč. Možná je to vědomí, že se ženu nenávratně do záhuby. Nebude tomu dlouho trvat a nic po mně nezbude. Ta myšlenka mne ubíjí. Upsal jsem duši Sitnovi, věděl jsem co mne čeká a nelituji toho. Je to pramalá cena za pomstu po které prahnu. Ovšem ten pocit rozpolcení v mém srdci, to je něco co mě děsí. Místy se už nechovám jako člověk, pozoruji na sobě jakousi radost z cizího utrpení, někdy až nelidskou bezcitnost. Křik mučeného zní jako líbezná hudba, krev voní po víně. Poslední výdech mé oběti připomíná noční vánek. Ten lehký a příjemný chladivý vánek za teplé noci. Už jsem třikrát zemřel a pokaždé jsem jen zesílil. Ovšem cíl mého snažení je blízko, cítím to. I proto píši tento.... deník, …. deník prokletých.
Vše to začalo před šesti úplňky. Zavraždili mi rodinu, ženu jež bezmezně miluji. Neušetřili ani mé dva malé synky, nevinné děti. Jestli existuje Sinerius, náš dobrý bůh, pak se na to všechno díval a očividně mu to nevadilo. Potom to není dobrý bůh. A proto jím opovrhuji, hnusí se mi. Stejně jako jeho chrámy, tak i Jaldenisté, kteří chrámy odpornému bohu postavili. Slouží mému nepříteli, potom ať pocítí můj hněv. Upsal jsem se samotnému vládci pekel, abych našel vrahy mé rodiny. Jejich utrpení bude tak veliké, že si o něm budou povídat lidé ještě za stovky let. Už půl roku jsem na cestách, hledám je, stopuji a vytrvale pronásleduji. Jako lovecký pes. Nejím, nespím, nezastavuji se. Jsem na lovu a Sitna mi dává sílu.
Je tomu co dva úplňky, kdy jsem se poprvé setkal s Lúthien a Aneriem. Dva elfové, jediní z celého tvorstva, kteří se mne bát nemusí. Jsem jim vděčný za svůj život, málem jsem byl ztracen ve své temné duši. Oni mi podali pomocnou ruku i přes veliké nebezpečí, které jim ode mne hrozilo. Ještě jednou tedy díky, vrátili jste mne na cestu ze které jsem sešel.
Mé pátrání vedlo až do Světlé, je to malá vesnička na sever od Hvizednova. Tři vrazi, které lovím, se po vykonání své odporné práce rozdělili. Nejčerstvější stopa jednoho z nich vedla právě sem. Zdejší farář něco věděl, ale nechtěl se podělit. Když jej začali olizovat pekelné plameny, tryštící z mých rukou, rychle změnil svůj postoj. Srab. Ale mile mne překvapil jinou věcí, mluvil starou trpasličtinou. Přesně jako můj dávný přítel, lovec nestvůr. Byl houževnatý trpaslík... možná ještě je...již dlouho je nezvěstný, kdo ví kde je mu konec. Podle faráře tu můj trpasličí přítel zanechal svůj deník. Ano, je to deník co držíte v rukou. Rozhodl jsem se pokračovat právě do něj. Proč ? To pochopíte později. Ovšem to není jediné co mi farář řekl. Člověk, který mluví starým jazykem trpaslíků je opravdu vzácný exemplář. Tvrdil že se to naučil z knih. Asi mě měl za blbce. Bolest lidem vždy rozmotá jazyk a tak netrvalo dlouho než se ta kupka hnoje rozpovídala. Naučil se to opravdu od mého přítele, který tu pobýval po tři léta. Prý mu pomáhal a proto taky ovládá jazyk jeho lidu. Ovšem s čím mu pomáhal, to mi neřekl. Důležité je, že jsem nalezl tento deník.
Co se týče vraha kterého lovím, opravdu se chvíli schovával v tomto chrámu přetvářky. Jen o den jsem ho minul, prý už je ve Hvězdnově, u samotného Dreneda. (něco jako arcibiskup u katolíků, pozn. autora). Obávám se, že tímto vysokým duchovním je právě Andrej z Khaan. Třetí tvor toho proklatého světa, kterému bych nerad ublížil. Ale pokud nebude chtít vydat vraha, jeho bůh mu buď milostiv. Můj bůh milost nezná.
Odbíjí půlnoc, jsem uprostřed polí. Světla lidských obydlí jsou malinkaté a vzdálené, přesto slyším zvony a vidím na pergamen. Přestávám být člověkem. Zítra za svítání zaklepe pocestný na vrata jednoho chrámu. Chrámu, který skrývá zrůdu, hříšného odpadlíka. Čekajícího na smrt. Zítra se otevřou brány pekel a první smrtelníci pocítí můj hněv. Jak krásný obraz. Je čas jít...
Allan Il'daem'ur
27. Prosince, ruiny hradu v Šeravě
Je tma, venku zuří blizard a já si lížu rány v staré rozbořené věži. Vlastně ani není venku a vevnitř, sice mám nad hlavou střechu ale části zdi chybí. Je odtud krásný výhled na okolí. Zimu necítím,jen ty rány. Přišel jsem o levou ruku, mám ohořelou tvář a díru v břichu. Ještě teď cítím pach spáleného masa. Na chvíli přestala ledová bouře, je úplněk. Krásný měsíc severu, stříbrný a dokonalý. Osvítil celý kraj. Vidím Potůčky, celou Šeravu i obrovský Hvozd Luny. Na druhé straně se ale o pozornost mého zraku hlásí jiná záře. Hviezdnov. Velké město, které noc co noc září do kraje tisíci světýlky. Dnes září více, chrám v samém centru města je v plamenech. Dým hořící svatyně stoupá až do nebes, přímo k Sineriovi. Jeho chrám, jeho dým. Ať se jím zadáví . Ze sklepní je slyšet řev toho bastarda, kvůli kterému se všechno stalo. Za chvíli si za ním půjdu popovídat. Je to hezký hrad, dobře se tu skrývá před rozzuřenou církví. Škoda, že tu bydlí ještě někdo, jen nevím kdo…
Dnešní ráno bylo krásné, už od svítání padal jemný sníh. Necítil jsem chlad, jen dopadající vločky na tváři. Prošel jsem branou Hviezdnova a zamířil rovnou k slovutnému chrámu Sineria, do středu města. Nespěchal jsem, čas je to jediné, co mám. Mé nové tělo působí na lidi přátelsky, usmívají se na mne. Já úsměv neopětuji. Neumím se smát. Přicházím na náměstí, proti mě je veliké a krásné stavení, rezidence barona Erikana. Nikdy jsem se s ním nesetkal, je to správce celého kraje. Naproti je další mohutná budova, městská strážnice. Zrovna z ní vychází nějaký kouzelník. Ani nevím proč, ale zeptal jsem se na cestu k chrámu. Byl milý, sice unavený po noční směně, ale přesto zdvořilý. Chrám je vidět už z dáli, nejvyšší budova celého kraje. Tři kulaté věže sahají skoro až k mrakům, snad se chtějí dotknout boha. Vskutku je to mistrné dílo, celá svatyně je pokryta ornamenty, barevné mozaiky v oknech tvoří krásné výjevy ideálního světa. Nemožného světa. Ke vchodu do chrámu vedou mramorové schody. Brána je posazena jakoby do lodě chrámu. Je bohatě zdobena, zlatem a stříbrem. Zaklepal jsem. Duté zvuky klepadla zní celou svatyní. Slyším kroky, pomalé a odměřené.
V bráně se pootevřela dvířka. Proti mně stojí vysoký člověk, krátké hnědé vlasy, zelené oči a vlídný výraz ve tváři. Má na sobě honosné roucho, celé bílé s modrými ornamenty Jaldenistů. Má důstojný vzhled, není mu přes 40 let, ale působí zkušeně a moudře. „Dobré ráno mladý pane, mohu vám pomoci ?“ Kněz měl vlídný hlas, sametový ale nevtíravý. Můj hlas zněl oproti němu hrubě a chladně : „Hledám jednoho uprchlíka, posílá mne farář ze Světlé. Jsem Allan z Drivendu, zvaný Il’daem.“ Ve tváři kněze jsem zpozoroval jistou nervozitu. „Já jsem Andrej z Khaan, omlouvám se za svoji nezdvořilost. O vás jsem již mnohé slyšel Allane. Vy si mne nepamatujete ? „ Tvář se mu opět zklidnila. Až teď jsem si uvědomil, že jsme již setkali, mám ale z té chvíle jen matné vzpomínky. Pamatuji si Lúthien, Aneria a obrovskou bolest v hlavě. A… opravdu, Andreje. „ Ano vzpomínám si, matně. Na zdvořilosti nemám náladu. Nerad bych vám ublížil Andreji, pomohl jste mi, ale nestůjte mi v cestě. Ten muž u vás v chrámu patří mě! „ Kněz úplně změnil postoj i výraz. Najednou stál bojovně a výhružně, v tváři odhodlání:“Vám a nebo peklu ? Nemůže být vrahem, je to jeden z kněží ! Ručím za něj vlastním životem !“ Něco se ve mě hnulo, možná vztek ze vzdoru. Ten hlas snad ani nebyl můj, hluboký a dunivý… nelidský. „Já jsem peklo ! Tvůj život nechci. Ustup kněží odporného boha, nebo ty i tvůj chrám pohltí plameny mé zlosti!“ Andrej na mne upřel zrak, nevydržel jsem ten pohled. Snad poprvé za půl roku jsem pocítil strach. Ty oči byli plné dobra a spravedlivého hněvu. Cítil jsem se najednou špinavý a bídný. Pak promluvil „ Nevstoupíš do chrámu Sineriova, posli pekel. Né bez boje!“ Podlomili se mi kolena a spadl jsem ze schodů, které vedli k svatyni. Andrej stál nade mnou, v ruce zdobenou hůl. Kolem něj zářila aura, lehce namodralá a zářivá. Nemohl jsem se tím směrem dívat. I příroda jako by se zlobila, vichr zesílil a srážel mé osláblé tělo k zemi. Chtěl jsem odejít, věřil jsem Andrejovi. Jeho přesvědčení bylo tak silné, že i v mé mysli vyvolalo souboj.
Pak ale vyhrála ta druhá část mého „já“. Ta, které říkají Il'daem'ur. S dunivým výkřikem jsem se postavil na nohy. Mé ruce vzpláli a já soustředil všechnu energii na kněze. Z napřažených rukou vylétla plamenná střela. Kněze ale nezasáhla, přímo se před ním rozplynula. Jako by zhasla svíčka. Rozzuřil jsem se. Nevím jak jsem provedl následující skutky, cítil jsem jen zlobu a nenávist. Kolem kněze ze začali hroutit schody, mramor se ohýbal a tvaroval. Za chvíli stála uprostřed schodů socha. Andrejův památník odhodlání a dobrotivosti. Nevěnoval jsem mu příliš mnoho pozornosti a vběhl jsem do chrámu. Kněží se zbíhali zjistit, co se děje. Silou vůle jsem je povalil na zem. Spadli za běhu, jako by je neviditelná síla přímo srazila k podlaze. Z mých očí vyšlehli plameny zlosti. Kněží se zděšeně pokoušeli prchnout. K zemi je přirazila jedna z lavic pro modlící se. Zaúpěli bolestí. „Kde je ten vrah ?“ Zahřměl můj hlas chrámovou lodí takovou silou, až praskly všechny skleněné mozaiky. Chvíli ticha rušilo jen padání střepů na zem. Pak jeden z kněží ukázal na vrátka za oltářem. Ruka se mu třásla. Rozběhl jsem se k mému cíli, proběhl jsem kamenným oltářem. Kusy kamene se rozletěli po okolí a zničili výzdobu svatyně. Dveře vyletěli z pantů když jsem se k nim přiblížil, za nimi byla jen malá místnost. Nejspíš sloužila k převlékání kněží před bohoslužbou. V jednom rohu se krčil kus lidského hnoje. Malý třesoucí se uzlíček páchnoucí močí. Popadl jsem toho bastarda za vlasy a táhnul ho za sebou. Něco říkal, spíš skuhral. Ani nevím co.
Prošel jsem celým chrámem ale u brány mě čekalo nemilé překvapení. Baron Erikan byl opravdu schopný organizátor. Na schodech stálo asi dvacet strážníků, ozbrojených a připravených zabít vetřelce. Zahodil jsem svoji kořist. Vrah vyletěl podél stěny až ho zachytili provazy visící z lustrů. Jen díky mé vůli ho chytili za nohy a nechali vyset ve vzduchu. Vytrhl jsem kusy stříbra a zlata z vrat přede mnou a ty se změnili v dýky. Zuřivě jsem se vrhl mezi nové protivníky. Všechno mám rudě zamlžené. Když jsem skončil, všude kolem se váleli torza těl a ranění strážníci. Zjistil jsem, že mám rozsekanou levou ruku. Překážela mi a tak jsem si ji utrhnul. Stejně už visela jen na kůži. Silně jsem krvácel z mnohých ran. Zbyl jen jeden. Kouzelník, kterého jsem se ptal na cestu. Stál proti té hrůze, v obličeji zděšení i zlobu. Upřel pohled na moji poničenou postavu. Jako by se ptal, co jsem za nestvůru, jak můžu něco takového dopustit. Z mrtvoly na pravo jsem vytrhnul svoji dýku. Rozběhl jsem se na kouzelníka, ale po cestě jsem se srazil s ohnivou koulí. Zasáhla mě do hlavy. Najednou byli všude plameny. Dopadl jsem tak nešťastně, že jsem si vrazil vlastní dýku do břicha. Postavil jsem se na nohy, oheň ustal. Kouzelník dokončil další zaříkání a z jeho zlostných očí vyšlehli dva blesky. Zasáhli moji hruď a odhodili mne až do chrámu. Cestou jsem narazil do vrat a zlomil si nohu. Vstal jsem snad jen díky mé obrovské vůli. Tohle tělo už umíralo. Provazy pustili vraha a on dopadl těžce na zem. Popadl jsem ho za vlasy a začal jsem prchat k zadnímu vchodu. Za mnou zůstalo jen peklo. Celý chrám vzplál, s kněžími uvnitř. Kouzelník mě určitě chtěl pronásledovat, musel jsem mu v tom zabránit. Zabít ho... to jsem nedokázal. Teď tu sedím, těžce vdechuji chladný vzduch. A pozoruji tu planoucí záři.
Co jsem to zase sepsal, básním o té hrůze, jako bych psal o samotné rozkoši lidských smyslů. Už nejsem sám sebou. V jedné osobě je Allan, já. Dobrý a lidský. Chtěl bych odpustit, chtěl bych dopřát lidem mír a lásku. To mi ale Il'daem nedovolí. On je já, ta část mne samého, která chce pomstu. Spravedlivou pomstu za rodinu, za ženu a i děti jenž miluji. Je to mé právo ! Pomstít se ! Ale né za cenu utrpení jiných. Možná měknu. Dnešek mne změnil, Andrejovo odhodlání, nedokážu ho dostat ze své hlavy. V jeho očích se zrcadlila láska a dobro. Nemůže přeci sloužit odpornému bohu, možná se pletu. Možná Sinerius není zlý, možná Sitna sám zabil moji rodinu a Sinerius nic nezmohl. Možná… možná také jsme jen nic, bezcenní a zbyteční. Proč by naše osudy měli bohy zajímat. Jsou vůbec bohové ? Kněz může být dobře taky čaroděj matoucí lidi. Nevím. Jestli je peklo, to se brzo dozvím sám. Dám vám vědět…
Jdu si promluvit za prvním z těch, kterým jsem slíbil nekonečná muka. První z vrahů mé rodiny, mého světa. Bude umírat dlouho, velmi dlouho. Za rozednění ho teprve hodlám dorazit. Pěkných sedm hodin bolesti. To je nic proti mukám mých milovaných. Třeba se přijde podívat i obyvatel této zříceniny, již párkrát jsem zahlédl pohyb ve stínech. Je tu, ale nechce se ukázat. Alespoň né za dne.
Allan Il'daem'ur
28. Prosince, ruiny hradu v Šeravě
Omluvte prosím ty krvavé skvrny, mám krev všude a nemám jí čím smít. Myslím že bych měl dát varování na provizorní dveře ke sklepení. Z mé první oběti jsem dostal zajímavé informace. Dlouho nechtěl nic říci. Jestli vás zajímají metody, kterými jsem se dozvěděl pravdy, nezoufejte. Popíši vám přesně co se dělo. Jeho utrpení se zapíše do dějin.
Prvně jsem ho připoutal ke stěně. Ruce roztažené od těla. Nechal jsem skálu, aby se chopila jeho krvavých rukou a nechala je do sebe prostoupit. Nemohl utéct. Nohy mu viseli pár centimetrů nad zemí. Prosil mě, skuhral a plakal. Hnusil se mi tím ještě víc. Vzal jsem si první z nožů, ostrý jako Útesy Sirén. Opatrně a pomalu jsem mu rozříznul břicho. Jeho střeva se vyhrnuli ven, jako by nechtěli sdílet to odporné tělo. Připomínali klubko slizkých červů, když s plesknutím dopadli na zem. Začal řvát, ale nikdo ho neuslyší. Vzal jsem koření, které si schovávám na podobné účely. Je to koření ceněné pro jeho ostrou, pálivou chuť. Lepší jako solný roztok. Potřel jsem mu ránu kořením, začal řvát ještě víc.
Když jsem se ho zeptal znovu, jestli zabil moji rodinu, přiznal že ano. Popsal mi podrobně jejich smrt. Byl jsem si jistý že nelhal. Udělalo se mi zle, jak to popisoval. Jeho odporné oči byli zalité slzami. Neplakal ale pro své skutky, řval kvůli svému utrpení. Vytáhl jsem hada ze své torny. Přikázal jsem tomu zvířeti, aby mu vykousalo oči. A plaz poslechl. Svými jedovými zuby se zakousl do jeho očí. Dvakrát, třikrát se natáhl a s hrozivým syčením kousal a vytrhával kusy jeho očí. Těch očí, které plodili jedovaté slzy. Vrah řval, vzlykal a znovu řval. Prosil o odpuštění. Zeptal jsem se ho proč ? Proč to udělal ? A proč bych měl odpouštět ? Jeho odpověď mě uspokojila. Opravu byl kdysi kněžím, ale zlákali jej peníze a sláva. Před půl rokem si jeho a dalšího žoldáka najal jistý šlechtic. Nový správce Drivendu. Ten, kvůli kterému to celé začalo. Myslel jsem si to už dávno, že on za tím stojí. Ale chtěl jsem jistotu. A tu jsem dnes dostal. Měli zabít moji rodinu tak, aby mě vyděsili, dali mi příklad krutosti a zlomili mě. Měl jsem jim vrátit důležitý spis. To všechno jen kvůli penězům. Lidé díky nim zapomínají, že jsou lidmi.
Už mě nebavilo jeho skuhrání. Jeho prosení o milost. Plané sliby a jedovatá slova. Do očí jsem mu vysypal koření. Zase začal řvát, jako skuhrající stařena umírající na černý kašel. Pomalu jsem mu rozříznul zespodu chodidla a šlachy u kotníků. Krev z něj stříkala a barvila mé ruce do ruda. Skála na můj příkaz pustila a on dopadl na nohy. Zařval ještě víc. Neudržel se na nohou. V místech, kde jsem přetnul šlachy se otevřela krvavá rána a vrah se zřítil do bahna. Spadl na obličej. Vzal jsem jeho ruku a přiložil k ní tyč. Pak jsem ji pomalu protočil, ohnula se do nepřirozené polohy a zlomila se v loktu. Kopl jsem ho do ruky, mezi loktem a ramenem. Kost vylezla ven a já ji vší silou vytrhnul. Ozval se odporný zvuk, jak se šlachy a blány oddělovali od kosti. Vytrysklo hodně krve, celé šaty mám zakrvácené. Kost jsem s pohrdáním odhodil. Vrah se rozplakal. Místy řval, místy zoufale vzlykal.
Položil jsem mu jednu z posledních otázek. Kde je druhý vrah. Kněz už se nepokoušel zapírat. Mezi vzlykáním a křikem jsem zaslechl „Alderan…. je u mistra…. Zlatá kašna…“ Víc jsem od něj nepotřeboval. Jako vděk za odpověď jsem mu bodl nůž do konečníku až po rukojeť. Otočil jsem ho na záda a pohleděl mu do prázdných očních důlků. Dočkal se poslední otázky. „Chápeš svůj trest ?“ Ten ubožák se na chvíli ztišil. Jediné co z něj ale vypadlo, bylo „nech mě prosím žít“ To byla špatná odpověď. „Lidi zatýkáme, psi utrácíme!“ Zašeptal jsem zlostně.
Vypustil jsem hada do jeho útrob, skrz otevřené břicho. Kněz řval. Svíjel se na zemi a pokoušel se vypudit hada z vnitřností. Ten se ale zavrtal hluboko do hrudníku. Zase řval. Už mě tím nebavil. Kopl jsem ho do hlasivek a on oněměl. Jen v jeho tváři se zračila bolest. Vzal jsem kus těžkého kamene a pomalu mu rozdrtil všechny prsty. Vždy se ozvalo praskání kostí a kněz něco zachrchlal. Nakonec jsem vzal kámen a rozdrtil jeho varlata. Už neměl sil dál bojovat. Jen se zmítal ve smrtelné agónii. Hada jsem vytáhnul asi po hodině. Kněz pořád žil. Díky bylince, kterou jsem mu přimíchal do koření, nemohl upadnout do mdlob. Asi pátou hodinou od začátku výslechu jsem mu utrhnul ruce i nohy. Rychlým pohybem jsem rozdělil jeho tělo na pět kusů. Bylo slyšet jen praskání kloubů. Kněz už byl skoro mrtvý. Téměř bez krve. Sám jsem rychle ztrácel na síle. Zem se zatočila.
Mé tělo dopadlo vedle jeho. Pod námi byla obrovská kaluž krve. Mé tělo umíralo stejně jako jeho. A pak se ukázal původní obyvatel. Vím, že nás sledoval již dlouhou dobu. Nevadilo mi to. Posledními zbytky sil jsem se převalil na záda. On se přiblížil. Když vyšel ze stínu, osvítil jeho tvář měsíc. Zatajil jsem dech. Jeho tvář byla mramorově bílá, působil jako éterická bytost. Jeho pohyby byli ladné, jako by tančil. Po bledé tváři spadalo pár pramínků vlasů. Měl dlouhé vlasy, černé jako noc sama, vzadu sepnuté do copánku. Oči byli stejně černé jako jeho vlasy, přímo mě lákali. Můj zrak se vpíjel do těch očí. Volali po mně. Jeho hubené tělo bylo oděné do krásných a zdobených mužských šatů. Černá sametová barva protkaná rudými ornamenty, které působili nenuceně a přitom dodávali celému obleku šarm. Přes jeho šlechtický šat měl dlouhý kabát, černé barvy. Lehký a elegantní.
Usmál se. V jeho úsměvu se zablýskly výrazné tesáky. Byl to upír. Myslel jsem si, že neexistují, že to jsou jen pohádky pro děti. Ale teď tu jeden stál a svým vlídným úsměvem mi oznamoval konec života. Najednou byl u mě, jako by přiletěl. Klekl si k mému skomírajícímu tělu a prohlédl si mě. Pak se podíval na umírajícího kněze. Znovu se ušklíbnul a tichým, až šeptavým hlasem pronesl „Ty jsi toho muže asi neměl příliš v lásce viď.“ Chtěl jsem se zasmát, ale rozkašlal jsem se. Vykašlal jsem krev. „Ne, prosím. Neplýtvej svojí krví, chci aby na mě něco zbylo“ znovu se usmál. Podíval jsem se mu do očí a s klidným hlasem jsem ho vyzval, ať se napije. „Ty nevíš, s kým máš tu čest“ Má poslední slova. Upír se zakousl do tepny v mém hrdle. A poté pochopil, že jsem nelhal.
Znovu jsem otevřel oči. Krev mi chutnala. Byla sladká, jako červené víno. Né trpká, jemné chuti. Byla noc, měsíc zakryl zuřící blizard, ale já stále dokonale viděl. Toto tělo je úžasné. Lehké, sehrané, silné, elegantní a vzhledově dokonalé. Pohlédl jsem na dvě mrtvá těla přede mnou. Jedno už ani tělo nepřipomínalo. A mé předchozí tělo již také mělo nejlepší léta za sebou. Spokojeně jsem opustil sklepení. Ráno vyrazím směrem na Alderan. Po téhle noci už není dobrý Allan. Jméno Allan Il'daem'ur je oprávněné. Lov začíná…
Dodatek : Ráno jsem sešel do sklepení a označil mrtvého kněze jako jednoho z prokletých. Čekalo mě velké překvapení. Kněz, nebo spíš torzo knězova těla, pořád vyzařovalo životní energii. Díky tělu upíra ji dokážu lépe vnímat. A on vážně… žil, dá-li se to tak říci. Pak mi to došlo, ta kletba nepustila duši z umučeného těla. Nakreslil jsem kolem torza kruh a vyznačil znak Sitny na jeho čelo. Pronesl jsem zaříkání „Tebe, padlý knězi, proklínám ve jménu spravedlivé msty. Nyní zaplať za své činy. Peklo jest tvým trestem.“ Kruh i znak Sitnův se rozzářili barvou plamene. Ozvalo se tiché šeptání tisíce hlasů a v místnosti se pohnuli stíny. Jako by natahovali ruce k tělu vraha. To najednou vzplálo a zem jej pohltila. Zbyla jen kresba křídou, která nadále hořela slabým plamínkem. Spokojeně jsem opustil sklepení a vydal se za novým cílem.
Allan Il'daem'ur
29. Prosince, na cestě u Žlutého Lesa
Dnes byl perný den, už od rána si zvykám na tělo upíra. Slunce mě pálí a proto jsem po většinu dne chodil zahalen v plášti a obličej jsem skrýval v kápi. Svůj snubní prsten mám schovaný v torně, stříbro mi způsobuje popáleniny a krvácející rány. Škoda, že většina věcí co se o upírech dozvíme ze strašidelných pověstí je pravda, alespoň co se obrany týče. Česnek zapáchá jako tucet zkažených vajec, slova odříkaná z Kaleenu – svaté knihy Jaldenistů – jsou jako nože, bodané do mé hlavy. Tohle všechno vím díky nepříjemné zkušenosti, kterou jsem dneska prožil. Jen přiložím do ohně a jdu psát. Díky psaní si tříbím myšlenky, byl to dobrý nápad založit si deník. Akorát je zvláštní, povídat si sám se sebou.
Když jsem ráno dokončil rituál pomsty, sbalil jsem si věci do torny a vyšel ven z rozbořených hradeb. Jak dopadly sluneční paprsky na odhalenou kůži, pocítil jsem nepříjemnou bolest. Ano, poprvé od mého upsání se Sitnovi jsem pocítil bolest. Už jsem skoro nevěděl jaké to je. Vskutku to není nic příjemného. Na rukou a na obličeji mi zrudla kůže, jako by se spálila. Rychle jsem se schoval do stínu. V tomto těle jsem silnější i zranitelnější zároveň, budu si muset dávat větší pozor. Rozhodně se ale nechci vzdát takto unikátního těla. Musím přijít na způsob, jak odstranit slabosti upíra. Měl jsem plnou hlavu myšlenek, že jsem jen mimochodem zahalil své tělo do pláště a hlavu do kápi. Když jsem vycházel ze zříceniny, nevšiml jsem si skupinky lidí jdoucí mi naproti. O to nemilejší bylo setkání s nimi. Zareagoval jsem příliš pozdě. Najednou jsem byl polapen do sítě a povalen na zemi. Nade mnou se sklánělo asi deset postav. Byli to vesničani, pravděpodobně z té malé vesničky co jsem viděl na jihu. Jeden z nich byl vůdce, kněz Sineria. Klekl si vedle mě a důstojným, až nadutým hlasem začal jakési divadlo. „Konečně jsme tě dostali, služebníku pekel. Již nebudeš nadále tyranizovat náš lid. Jako je jasné slunce a Sinerius nade mnou, budeš pykat za své činy. V pravé poledne tě pohltí plameny spravedlnosti !“ Lekl jsem se, že by mě poznali. Ale pak mi došlo, že si mě pletou s upírem, který nejspíš občas navštívil jejich vesnici. Divadlo toho kněze mě začínalo nudit, chtěl jsem roztrhat síť a odejít. Jenže to mě čekalo další nepříjemné zjištění. Vesničané se pojistili a jak viděli, že chci vstát, přiložili mi Kaleen na hruď. Ta zatracená kniha byla těžší než pytel kamení. Když kněz vytáhl stříbrný znak Sineria, trojúhelník propletený ornamenty, instinktivně jsem zavrčel a vycenil zuby. Vesničané ve strachu uskočili, ale kněz se nedal a poručil mne odnést do vesnice. Celou cestu mě táhli po zemi jako kus dřeva, ale zároveň se mě báli a drželi si odstup. Nechtěl jsem jim kazit zábavu a tak jsem nic neřekl. Zajímalo mě, co se bude dít.
Jak jsme procházeli vesnicí, bylo vidět stále více jejích obyvatel. Stáli po cestě i na náměstí, kam průvod směřoval. Uprostřed prostranství byl do země přibitý trám a k jeho vrcholu byl připevněn druhý, vodorovně se zemí. Tak, že trámy tvořili písmeno T. Celý průvod se zastavil a kněz začal svůj horlivý proslov. Nevnímal jsem ho, přívěsek ze stříbra mi působil po celou cestu takovou bolest, že jsem sotva viděl před sebe. Na chvíli jsem ztratil vědomí, když jsem se zase probral, visel jsem za ruce na té dřevěné konstrukci. Mé ruce byly probodnuty železnými skoby v oblasti zápěstí a jen díky těmto hřebům jsem vysel ve vzduchu. Nohy mi zrovna přivazovali silným lanem k nosnému trámu. Necítil jsem bolest. Přívěšek mi sundali a já znovu nabíral na síle. Kápi mi nesundali, asi nechtěli, abych jim umřel moc brzy. Po chvíli začali dopadat první kapky krve na zem. Zápěstí krvácelo, ale ne příliš. Kněz domluvil a dav zaburácel. Pode mnou neustále pobíhali mí věznitelé a nosili slámu s dřevem. Asi chtěli zahnat zimu menším ohýnkem. Když byla hranice hotová a dav dostatečně naladěn, zazněli první polední zvony. No, spíše zvon, více jich na kostele nebilo (krásné zobrazení češtinářského dilema být či nebít). Kněz dostal zapálenou pochodeň a mě až teď došlo, že bych se z toho měl nějak dostat. Tohle tělo bylo skvělé a já o něj rozhodně nechtěl přijít. Kněz se přiblížil a na dav zakřičel „Poledne, blíží se tvá poslední minuta, nemrtvý! Nechť tvá zmučená duše najde klidu..“ Na to jsem jen chladně odpověděl „O moji duši se nebojte. Ta už patří peklu.“ V tom se obraz událostí přede mnou zastavil, vichr ustal a vše zkamenělo. Nic se nehýbalo.
Rozhlídl jsem se po okolí, opravdu se zastavil čas a já jediný nepodlehl tomuto jevu. Když jsem se podíval zpět směrem ke knězi a davu lidí, mé oči spatřili jakýsi obrys postavy v hábitu. Připomínalo to hustý černý dým, který se před mými zraky formoval v lidskou postavu. Po chvíli přede mnou stál člověk, na první pohled čaroděj. Vysoká postava zahalená v bohatě zdobeném kouzelnickém hábitu, rudé barvy se stříbrným zdobením. V rukou držel krásnou zdobenou hůl, z mahagonu. Na jejím vrcholu byl zasazen rudý drahokam, protkán mahagonem z hole a mírně zářící. Celý tento majestátný vzhled potvrzovala upravená tvář. Krátce střižené černé vlasy doplňovala bradka, připomínající proužek. Oči byli zelené a plné energie. Pak promluvil, pomalu a odměřeně. „Dobrý den milý Allane, nerad ruším při tak významné sešlosti na vaši počest, ovšem nemohl jsem přehlédnout jisté… řekněme přání. Vím, nevyslovil jste jej nahlas, ale to není pro zkušeného čaroděje problém.“ Malinko mě znejistil a já chvíli nic neříkal, proto pokračoval : „Vy máte úžasné schopnosti Allane, možnost převtělovat se je unikátní. Ale nevýhodou je, chcete-li zachovat duši v jednom těle. Jste snadnějším terčem exorcistů, mentálních útočníku i čarodějů. Já vám nabízím pomoc. Skrz amulet, jenž pevně spoutá vaši duši s tímto tělem. Dovolí vám využít všech schopností a vlastností těla nemrtvého a vaše silná duše předá tělu další sílu, kterou jste navyknul využívat. Tím pádem tedy odstraní i neduhy upíra, jako je nesnášenlivost slunce a další nepříjemnosti. Zní to dobře, viďte ?“ Musel jsem uznat, že to byla lákavá nabídka. Ale určitě to nechtěl zadarmo. Neznámý jakoby to vycítil a sám mi odpověděl. „Opravdu to nechci zadarmo. Jediné co po vás budu chtít, je malinká služba. Máte namířeno do Alderanu, že ano. A právě tam se nachází Ledový Safír. Jedná se o umělecké dílo z drahokamu, které má pro mne nedozírné ceny. Korullové, jenž jej střeží, nechápou jeho unikátní význam. Mají tento klenot pouze jako drahý kus safíru, který dobře prodají. Sám jej koupit nemohu, nemám tolik peněz, ale věz, že jej nechci pro materiální obohacení. Donesl by jste mi tento klenot Allane ?“ Chvíli jsem přemýšlel, je to opravdu směr, kterým jsem se rozhodl vydat. Takže to veliké zdržení nebude. A odměna je opravdu slibná. „Dobrá, donesu vám Ledový Safír a vy mi dáte výměnou slibovaný amulet. Kam vám přinést klenot ?“ Čaroděj se usmál „Sám vás kontaktuji, až budete vlastnit onen safír. Jsem poctěn, že s vámi mohu spolupracovat.“ Otočil se a pomalu odcházel, každým krokem více blednul až z něj zbyl jen černý dým. Pak se ještě ozval jeho hlas „Nashledanou Allane. A připravil jsem vám menší ohňostroj.“ Najednou se vše zase pohnulo. Kněz dokončil krok a přiblížil se k hranici. V tom mu louč vybuchla v ruce a kněz vzplál. Vesničané se rozběhli ke svému duchovnímu a snažili se ho uhasit. Výbuch uvolnil nosný trám mého vězení a já se zřítil na zem. Provaz, jenž poutal mé nohy, začal hořet. Ruce jsem si uvolnil sám, vší silou jsem zabral a vyrval skoby z dřeva. Bolest jsem necítil, jen jsem nemohl ovládat dlaně a prsty. Prakticky celá ruka od zápěstí dál nebyla použitelná. Provaz přehořel a já si uvolnil i nohy. Využil jsem nastalého zmatku a utekl jsem z vesnice.
Kousek před Šeravou jsem se zastavil. Ruce jsem si pro jistotu obvázal, ale rány pořád krvácely. Pocítil jsem, že tělo slábne a dostal jsem hlad. Ovšem hlad po krvi, po lidské krvi. Když jsem se ohlídnul, spatřil jsem asi pět vesničanů, kteří se rozhodli k pronásledování uprchlíka. Skryl jsem se v lese a potichu vyčkával. Z tajné kapsy v oblečení jsem vytáhl své dýky, ale nemohl jsem moc ovládat prsty. Proto jsem si s vypětím všech sil přivázal jednu dýku k ruce tak, abych mohl alespoň bodat. Mezitím vesničané doběhli k lesu a opatrně vstoupili mezi stromoví. Měli jen vidle a nože. Počkal jsem si, až přišli blízko ke mně a pak jsem se s řevem vrhnul mezi ně. Z lovců se stala lovená zvěř. Tři se polekali a s hrůzou v tváři začali prchat. Dva to nestihli. První sice zaútočil vidlemi, ale jak sám brzy zjistil, vzít si vidle do lesa je opravdu blbost. Zbraň se mu zaklínila mezi stromy a já toho využil. Bodl jsem mu svoji dýku do oka. Nechtěl jsem aby moc krvácel a zásah hlavy fungoval stejně účinně jako zásah do srdce. Nekryl jsem se ale před druhým útočníkem a ten mě zasáhl do ruky. Nůž se mi zaryl do předloktí, ale já nevydal ani hlásku. To ho asi zaskočilo. Vztekle jsem se ohnal dýkou a zasáhl jsem jeho hruď. Škoda té krve. Vesničan zaúpěl a padl na zem. Sklonil jsem se a dýkou jsem ho přibodl k zemi. Pak jsem se nahnul k jeho krku. Cítil jsem, jak v něm pulzuje krev. Naprosto instinktivně jsem vyhrnul horní ret a ukázal své tesáky. Když jsem se zakousl, muž tiše zaúpěl, ale na víc se už nezmohl. Krev byla teplá a výborná. Pil jsem stále víc a víc. Pořád jsem neměl dost. Dokonce ani ve chvíli, kdy jsem vypil veškerou krev z těla. Zuřivě jsem se vrhnul k druhému muži a začal pít jeho krev. Cítil jsem, jak nabývám na síle. Jak se mi rány zavírají, popáleniny jak mizí. Po chvíli jsem vstal, setřel si krev ze rtů a cítil se jako znovuzrozený. Popadl jsem dýky, schoval je do svého obleku a rozběhl jsem se k hradu. Běžel jsem snad rychleji, než koňské spřežení. U hradu jsem našel své věci, které zahodili vesničané. Nic nevzali a tak jsem spokojeně odešel. Šel jsem celý den, zastavil jsem se až v noci u cestu ke Kutné, poblíž Žlutého Lesa. Ne kvůli únavě, jen si potřebuji urovnat myšlenky. Někde zahoukala sova, jinak je ticho. V noci mám sluch i zrak mnohem lepší než za dne. Když běžím, předeženu koně. Dokonalé tělo. Vyrážím směrem k Alderanu, pro Ledový Safír a najít mistra u Zlaté kašny, jak řekl první vrah.
Allan Il'daem'ur
30.Prosinec, hostinec U Havrana – Alderan
Dneska ráno jsem zjistil další zajímavou věc. V době, kdy měsíc vládne obloze a slunce spí, dokážu se měnit v netopýra, případně ve vlka. Větší výhodu pro mě má vlčí forma, jsem rychlejší. Taky se mohu dorozumívat s ostatními vlky, poradí mi lepší a rychlejší cestu, kde si mám dát pozor na lovce a podobně. Díky těmto schopnostem jsem se dostal do Alderanu z Kutné za necelý den. K branám hlavního města jsem dorazil před třetí hodinou odpolední. Ještě že v zimě vychází slunce později a dříve zapadá. Zima, krásné období, kdy noc vítězí a vše je pokryto třpytící se mrazivou přikrývkou přinášející smrt a věčnou ztuhlost.
Brány města byli otevřené, vítali příchozí poutníky i obchodníky. Alderan je krásné a obrovské město. Tolik lidí, elfů, korullů, hobitů a trpaslíků na jednom místě. Tolik kultur muselo zanechat na městu svoji stopu. Jsou zde celé čtvrti podobné domovům různých ras. Trpasličí „městečko výhní“, které se hemží trpasličími mistry kovářství, korullské úžasné „chrámy světla“ připomínající Hviezdnovský chrám i elfí „ stromové město“. Já ale hledal Zlatou kašnu a jakýsi amulet, Ledoví Safír. Nevěděl jsem, kde leží a co vlastně přesně hledám. Proto jsem se rozhodl zeptat se na cestu. Stejně jako v lese najdete průvodce v podobě druidů, i město má své průvodce. Ty, kteří znají každý kout, každý zákrut. Zloději. Jenže jak najít tohoto krále města? Jednoduše, on si najde tebe. Nenápadně jsem pověsil váček s penězi k pasu, ovšem peníze zde nebyli, jen nějaké kamínky a bylinky. A brzy se jeden našel. Ani nevím, kdy přesně se to stalo, ale najednou jsem neměl váček u pasu. Začal jsem sledovat pachovou stopu, kterou bylinky vydávali. Člověk tento zápach nevnímá, ale já ano. Za chvíli jsem se dostal do jakési hospody, kde seděli dva hobiti a povídali si. Stopa vedla k nim.
Přisednul jsem si a pozdravil, vypadali překvapeně. „My se známe ?“ Zeptal se první. „Neznáme, ale i přesto se můj váček rozhodl změnit majitele. Konkrétně vás.“ Hobit se ušklíbnul, bylo mu jasné, že nemá smysl zapírat. „ A co by jste si ráčil přát, pane ? Vypadáte trochu bledě“ Začal se smát. „Nechcete spíš pudr ? Možná by jste nebyl tak bledej“ Přidal se druhý hobit. Výhružně jsem na ně zavrčel, znělo to spíš jako vlk než jako člověk. Oba najednou ztichli. „Potřebuji od vás radu. Hledám cosi jako Ledový Safír a Zlatou studnu, říká vám to něco ?“. Hobiti se zatvářili překvapeně, ale odpověděli : „Ledový Safír je velice dobře hlídaný drahokam, je nedaleko Zlaté studny. V domě zvaném Mramorové trny. Celá budova je postavena korully, je to mramorový palác plný trnů a růží.“ Druhý dodal : “ Jenže ty růže jsou živé, možná až příliš. Tenhle barák je postrach zlodějů.“ První z hobitů přitakal a pokračoval : “No a Zlatá kašna, to je hostinec v korullské čtvrti. Taková spíš fajnová.“ To mi bohatě stačilo. Poděkoval jsem a dal jsem se k odchodu. Jeden z hobitů na mě křikl :“Na ten amulet zapomeň, hlídá ho snad celá armáda korullských stráží“.
Párkrát jsem se zeptal na cestu a někdy po páté hodině jsem stál na menším náměstí. Budovy tvořili kruh, v jehož středu byl malý park. Jedna z budov se pyšnila názvem „Zlatá kašna“. O kus dál byla obrovská mramorová budova, obrostlá popínavými růžemi. Konečně jsem našel, co jsem hledal. Prvně jsem se vydal pro Ledový Safír. Prohlídnul jsem si tu mramorovou tvrz. Měla tvar krychle, u vstupu byl ze sloupů vytvořen jakýsi podchod. U kovových vrat hlídkovali čtyři korullové. Okna byla zazděná, a jako celá budova, porostlá růžemi. Když jsem se přiblížil, stráže mi začali věnovat pozornost a dokonce i růže se jakoby začali natahovat ke mně. Donutil jsem mramor ze stěn a podlahy, aby zazdil korully. Stejně jako u Andreje, i zde zbyli jen čtyři sochy. A stejně jako u Andreje, ani teď jsem nechápal jak se mi to povedlo. Prošel jsem až ke vchodu. To ale růže zarostli celá vrata. Další růže se jako hadi připlazili k mým nohám a zachytili mě. Než jsem stačil cokoliv udělat, trhli se mnou a já ležel na podlaze. Další růže se po mě vrhli, a svými pichlavými stonky mě začali obrůstat. Pokoušel jsem se vyprostit, ale má síla na to nestačila. Proto jsem využil magie. Celý jsem vzplál a růže začali hořet. Rychle se stáhli před ničícím živlem. Uhasili se v mokré trávě a drželi se dál od mé žhnoucí maličkosti. Dveře byli zamčené, ale nebyl problém je vyrazit.
Vstoupil jsem do obrovské haly s obřími sochami rytířů, které lemovali cestu ke schodům na druhé straně síně. U každé sochy stáli dva korullové, v plné zbroji, s meči a štíty. Dveře dopadli na zem a zaduněli. Nastalo krátké ticho a pak se stráže s řevem rozběhli ke mně. Napočítal jsem jich v rychlosti kolem třiceti. To jsem neměl šanci zvládnout bez újmy. Proto přišla na řadu opět magie. Napřáhl jsem ruce a z nich vyrazil velice silný proud vzduchu, který srazil blízké stráže k zemi a omráčil je. Ostatní se zalekli a začali postupovat pomaleji. Chtěl jsem je jen zneškodnit, a proto jsem donutil jejich brnění, aby srostli. Jelikož byli oblečeni v brnění od krku až po nohy, a na hlavě měli helmu, bylo to možné. V místě, kde je u brnění mezera nebo místo pro ohýbání, například rukou, jsem donutil kov srůst k sobě a tak se z nich stali nepohybliví panáci. Jejich ochrana se změnila ve vězení. Proběhl jsem až ke schodišti, když v tom se pohnuli sochy. Asi tucet kamenných obrů se vrhlo mým směrem. Každá socha rytíře třímala obouruční meč dlouhý přes dva metry. Naštěstí mi nedělalo problémy ovládnout kámen, a proto jsem je snadno zastavil. Jejich nohy srostly s podlahou a sochy se nezmohli na víc než na zuřivé mlácení meči kolem sebe.
Vyběhl jsem schody a po vyražení dalších vrat jsem se ocitl v menší místnosti. Zevnitř byla celá prorostlá růžemi a uprostřed se nacházel podstavec s krásným amuletem. Byl to náhrdelník, modrý drahokam vybroušený do tvaru osmiúhelníku. Zasazený v stříbrném kování, které připomínalo kostnaté ruce křečovitě svírající ledové bohatství. Před podstavcem leželo jakési klubko hadů. Chvíli po té, co jsem vešel, ožili jak růže po stěnách tak i ono záhadné klubko. Všude kolem podstavce se rozlezli zvláštní hadi. Byli vztyčení a jejich hlavy se jaksi rozšířili do stran. Zlostně syčeli. Růže se natahovali aby mě mohli chytit a připoutat, hadi se přibližovali. Chtěl jsem použít další ohnivé kouzlo, ale s hrůzou jsem zjistil, že nemohu čarovat. V celé místnosti nešlo využít magie. A pak jsem zaslechl spásný zvuk. Ten nádherný hlas zvonů, ohlašující příchod noci. Odbíjela šestá hodina a na kraj padala tma. Cítil jsem, jak mnou prostupuje energie samotné stříbrné královny noci. S rostoucí silou luny rostla i má moc. V očích mi zajiskřilo. S rozběhem jsem vyskočil a v polovině skoku jsem se proměnil v netopýra. Ladným letem jsem se vyhnul hadům i růžím a popadl jsem drahokam. Byl trochu těžší, než jsem čekal, a tak jsem mírně poklesl. Zabral jsem víc a za chvíli jsem byl venku z místnosti i s Ledovým Safírem. Z domu jsem vyšel už jako člověk. I když, z člověka ve mně přežívalo již velmi málo. Chvíli po té, co jsem opustil budovu, začali usychat růže. Alespoň na první pohled, na druhý pohled jsem zjistil, že se akorát „vrátili“ do míst, odkud vyrůstali a zůstali po nich jen cibulky veliké asi jako jablko. Vzal jsem si čtyři cibulky, třeba se budou hodit. Pokud rostou tak rychle jako „odrůstají“, zajisté najdu jejich využití.
Celé město bylo již ponořené do tmy, když jsem vstoupil do hostince. Uvnitř byl hezky zařízen. Střed sálu tvořila pozlacená kašna, v níž tekla modrá voda. Stoly byly převážně zaplněny. Mezi zákazníky se proplétalo asi pět číšnic. Přišel jsem až k baru a promluvil na barmana „Dobrý večer, hledám mistra.“ Barman se zatvářil překvapeně „Prosím pane ? Jakého mistra konkrétně ?“ Probodl jsem ho zlostným pohledem. Rozšířili se mi zorničky a já přímo cítil žár, který z nich planul. Barman se vylekal a rychle spustil „Ach ano, mistr. Promiňte, nepoznal jsem, že patříte k nim. Mistr je nahoře, v pokoji číslo 15.“ Beze slova jsem odešel a vydal jsem se do druhého patra. Amulet i růže jsem měl schované v torně, ale dýky jsem si pro jistotu připravil. U dveří číslo 15 jsem se na chvíli zastavil, z pokoje byly slyšet dva hlasy. Mužský a ženský. Otevřel jsem dveře a potichu vešel. V malé místnosti seděly dvě osoby. Napravo byla postel a za ní malá skříň, nalevo psací stůl a nějaké pergameny. Uprostřed pokoje byl kulatý stolek a u něj seděl muž se ženou. Když jsem vešel, muž rychle vyskočil a tasil dýky. „Kdo jste?“ zeptala se žena. Uklonil jsem se a klidným hlasem jsem odpověděl: „Dobrý večer, já jsem Allan Il'daem'ur, hledám mistra. Bylo mi řečeno, že jej najdu zde.“ Chlap se uvolnil a převzal řeč: „Il'daem'ur říkáš ? O tobě jsem ještě neslyšel. Co potřebuješ od mistra ?“. Žena se usmála a odpověděla za mě: „Il'daem'ur, můj milý Pavle, to znamená prokletý nebo zatracený. Je to v řeči starých korullů, dnes již mrtvý jazyk, kterým byl původně psán Kaalen.“ (= svaté písmo Jaldenistů-věřících v Sineria, pozn. autora). Na chvíli se odmlčela. „Vy jste tedy ten Allan, který se upsal ďáblu. A teď jste si přišel pro mě.“ Dokončila větu. Byl jsem překvapen, hledal jsem muže a přitom byl mistr žena. Raději jsem se zeptal: „Velmi správně madam, v řeči lidí jsem Allan Prokletý, ovšem nečekal jsem, že mistr jste vy. Čekal jsem muže.“ Žena se zasmála: „Ano, to si myslí hodně lidí. No, musím vás zklamat můj milý, nerada umírám. Takže mě nedostanete jen tak snadno.“ Vytasil jsem dýky. „Ale ano, dostanu vás velice snadno.“ Zavrčel jsem. Muž se vrhl proti mně, chtěl jsem ho srazit k zemi ale magie opět selhala. Z nějaké příčiny jsem nebyl schopen kouzlit a proto jsem musel využít ostatních výhod.
Mé tělo bylo velice obratné a rychlé, také jsem měl díky kletbě nepřirozeně velikou sílu. A hlavně byla noc, pořád jsem ještě mohl čerpat sílu z luny, která vládla nebi. Učinil jsem prudký výpad proti nepříteli, ale ten byl až příliš rychlý a proto mu nedělalo problém uhnout. Značnou chvíli jsem jej nemohl zasáhnout, bohužel to se nedalo říct o něm. Schytal jsem nespočet menších ran a několik hlubších. Ovšem k úžasu všech, se rány okamžitě hojily. Mého protivníka to vyvedlo z míry a nestačil vykrýt prudkou ránu. Dostal zásah rukojetí dýky do hlavy a padl na zem. Určitě jsem mu prorazil lebku, slyšel jsem křupnutí. Žena zděšeně vyskočila od stolu „U Sineria, ty zvěsti nelhali. Co jste to za netvora!“. Neváhal jsem a rozběhl jsem se pro svoji druhou oběť. Žena ale nečekala a vyskočila z okna. Ladně dopadla na zem, o dvě patra níž a dala se na útěk. Za chvíli se zastavila a zjistila, že za ní nikdo neběží. Malého netopýra nad její hlavou si nevšímala. Její osudová chyba. Zhmotnil jsem se za jejími zády. Když se otočila, zděšeně vykřikla. Víc už nic. Prudkou ranou jsem ji omráčil. Vzal jsem ji na rameno a nesl ji jako opilou. Prošel jsem kolem pár stráží a našel si nějaký zapadlý hostinec. Ideální byla jakási hospoda U Havrana. Nikdo z hostů si nás nevšímal, u hostinského jsem si pronajal pokoj na jednu noc. Ten když viděl „opilou“ ženu, zazubil se a stupidně se usmíval. Ignoroval jsem ho a odebral se na pokoj. Ženu jsem pevně přivázal k židli. Kouzlit jsem stále nemohl. Po chvíli mi to konečně došlo, to ten amulet. Kvůli němu nemohu čarovat. Musím se ho rychle zbavit. Ale nevím jak zavolat toho čaroděje, prý se ozve sám. Zatím se neozval a proto jsem se začal věnovat mistrovi.
Allan Il'daem'ur
31. Prosinec, na cestě k Drivendu
Po chvíli se žena probrala a zmateně se rozhlížela okolo. Pak se na mě osočila „Okamžitě mě pusť, nebo budeš mít takové problémy, že si to nedokážeš ani v nejhorším snu představit!“ To mě rozesmálo. Po dobrém půl roce jsem se z plných plic zasmál. Ten smích zněl ďábelsky, hluboce a děsivě. Žena se úplně vyděsila. „Já že budu mít problémy ?! Jaký větší problém mohu mít, než se smažit v pekle ?“ Neubránil jsem se dalšímu smíchu. Po chvíli jsem se uklidnil. Cítil jsem, že mě opět ovládá vztek a pomstychtivost. Stejně jako u prvního vraha se mi prohloubil hlas, zněl dunivě, jakoby z dálky. Odrážel se od stěn a působil děsivě. „To ty si nedokážeš představit, co tě čeká. O tvém utrpení se povedou celé legendy. Světice. Jak jsi mohla sloužit bohu lásky a dobra, když jsi jen odporná vražedkyně!“ Žena se začala třást strachem a její odpověď už nezněla tak sebejistě a pohrdavě: „Já s tvojí rodinou nemám nic společného. Dostal jsi špatně informace.“ Tím mě rozzuřila. „Lhářko. Pokoušíš se obelhat samotné peklo. Za to budeš trpět.“ Odmlčel jsem se a sáhl jsem do torny. Žena vyděšeně sledovala, co se bude dít. Vytáhl jsem jednu cibulku popínavé růže. Pomalu jsem se přiblížil k vražedkyni. „Tahle rostlina potřebuje jen trochu vláhy a tepla, aby mohla velmi rychle vyrůst. Věř mi, že trní má dost ostré. Vrátím se za dvě hodiny a jsem si jist, že mi ještě ráda povíš vše.“ Žena nemohla zděšením vydat ani hlásku a jen bezmocně sledovala, jak se naostřená dýka pomalu přibližuje k jejímu břichu. Pak jsem rychle bodnul, otvor v břiše byl malý. Stačil akorát pro jednu cibulku. Tu jsem také v zápětí „zasadil“. Žena jen tiše plakala a svírala čelisti bolestí. Ránu jsem opět zašil a pak se vydal hledat kouzelníka. Když jsem stál ve dveřích, žena na mě zavolala. Její hlas byl přerývavý a tichý : „Prosím, nechoď. Vše ti řeknu.“ Otočil jsem se a pohlédl jí do očí: „Na to je již pozdě, sama sis zvolila. Sedni si pohodlně, to bude asi tvé jediné pohodlí.“ Zamkl jsem dveře a vydal se hledat čaroděje.
Vyšel jsem před hospodu a chvíli sledoval ten překrásný obraz noci, malovaný stříbrným svitem Slunce noci. Měsíční záře osvětlovala prázdné ulice. Poslední světýlka z oken pohasla a město se ponořilo do ticha a odpočinku. Jen občas se ozvaly vzdálené kroky stráží, smích z hospod a řehtání koní. Jinak byl klid. Vykročil jsem náhodným směrem a pozoroval tu dech beroucí scenérii noci. Zaslechl jsem tiché kroky a z ulice napravo se vynořila temná postava. Muž, oděný v černé kápi, se ke mně přiblížil. Sundal si kápi a představil se. „Dobrý večer Allane, posílá mě můj pán, ctihodný Lord Dewin, pro Ledový Safír.“ Chvíli jsem si ho prohlížel. „Proč si tvůj lord nepřišel pro prsten osobně ?“ Muž se pousmál. „Je mírně indisponován, poslal mě přímo sem, říkal že zde budete zrovna v tuto dobu. A Ledový Safír je náhrdelník, nikoliv prsten.“ Působil věrohodně ale pro jistotu jsem si ho ještě vyzkoušel. „Pokud je lord Dewin tvým pánem, zajisté budeš vědět jakou má hůl.“ Muž se napřímil a sebejistě odpověděl. „Jeho hůl je z tmavého mahagonu, na vrcholku ozdobená rudým drahokamem, jenž je zachycen pramínky vzácné dřevoviny.“ Tím mě naprosto ujistil a já mu předal náhrdelník. Muž sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl náhrdelník. Byl na stříbrném řetízku, amulet byl tvořen z jakéhosi červeného kovu. Bylo to umělecké dílo, plíšek ve tvaru kapky krve, v němž byly vyřezány zvláštní ornamenty, mírně světélkující rudou barvou. „Zde je vaše odměna Allane, můj pán vám velice děkuje a těší se na další shledanou. Přeji pěkný večer“ Sluha se uklonil a odešel. Nasadil jsem si přívěšek a okamžitě jsem pocítil, jak mé tělo srůstá s duší. Z té síly a energie, která mnou projela, se mi zamotala hlava. Cítil jsem se silnější než kdy předtím. Mohl jsem využít veškeré aspekty nemrtvého těla a posílit je o moc své duše. Ten pocit byl překrásný.
Jako znovuzrozený jsem se potuloval nočním městem a hltal jsem měsíční paprsky. Někdy kolem třetí hodiny ranní jsem se vrátil do hospody. Když jsem vstoupil do svého pokoje, spatřil jsem opravdu nehezký obraz. Vražedkyně seděla na židli a z jejího břicha vyrůstalo asi osm výhonků popínavé růže. Trny jí rozdrásali kůži i orgány. Všude po stěnách byla krev. Ale žena stále žila.
Přiblížil jsem se k ní a ona na mě potichu promluvila. Pokoušela se přebít pláč a bolestivé křeče. „Prosím, zabij mne. Řeknu ti všechno ale…aaa… ušetří mě těch muk.“ Zlostně jsem se usmál: „No tak povídej, odpadlice.“ Žena se nadechla a začala vyprávět: „Opravdu jsem bývala kněžkou Sineria, ale pak jsem potkala jednoho kněze… a… zamilovala se do něj. Láska nám byla zapovězena a proto jsme se odvrátili od… kněžského řádu. Začali jsme pracovat pro… pro krále. Postupně jsme se stali nájemnými vra… vrahy. Za peníze se dalo slušně žít…a hlavně… jsme zabíjeli jen… jen ty, co si to zasloužili.“ Zlostně jsem zařval: „MÁ RODINA SI TO NEZASLOUŽILA!“ Řev byl tak hlasitý, že prasklo sklo ve skříni. Kněžka vzlykla. „Ne, nezasloužila. Ale… to… to jsme nemohli vědět. Vraždu nařídil sám baron Drivendu…prý jste… něco ukradli… něco důležitého. Měli jsme to udělat tak… aby… abys byl vystrašený a vrátil ty… dokumenty.“ Vykašlala krev. Už klidnějším hlasem jsem se zeptal: „Ale proč tak brutálně, proč je ? Proč né mě!“ Kněžka zakroutila hlavou : „To nevím, vážně ne…to ví snad jen baron, nebo král.“ Vztekle jsem udeřil pěstí do skříně. Dřevo zaúpělo a skříň se rozpadla. Položil jsem jí svoji poslední otázku. „Chápeš svůj trest ?“ Kněžka se na mě podívala smutně, alespoň na chvíli, pak se jí tvář zase zkřivila bolestí. „Ano, mrzí mě co jsme provedli.“ Vytáhl jsem dýku. „Na lítost je pozdě. Uvidíme se v pekle.“ Podřízl jsem jí hrdlo, po chvíli jsem opustil hostinec. Ještě té noci jsem odešel z města. Jako vlk jsem běžel směrem k Drivendu, najít barona. Nocí se neslo zlověstně vytí.
Allan Il'daem'ur
1. Leden, Drivend
Dnes jsem dorazil do Drivendu, vyptával jsem se na radnici i na strážnici. Po Baronu ani stopy. Sice prý odjel do Alderanu, ale má se co nevidět vrátit. Jenže nikdo neví kdy. Zkusil jsem získat nějaké informace od zlodějů, ale ani ti nic netuší. Počkám tedy v Drivendu.
Díky amuletu mi nevadí slunce, dokonce jsem se šel podívat na mši do kostela. Přeměny ve vlka mohu provádět i za bílého dne. Alespoň si mám jak krátit dlouhou chvíli.
Allan Il'daem'ur
2. Leden, Hviezdnov
Dneska ráno jsem se vydal na hřbitov. Ještě než začalo svítat, navštívil jsem hroby mých nejbližších. U každého ze tří hrobů mé rodiny, jsem zasadil popínavou růži. Nejspíš je to naposled, co jsem se procházel na tom hřbitově. Důvod mého setrvání zde již brzo skončí. Potichu jsem pronesl motlitbu a rozloučil se.
Když jsem opouštěl brány hřbitova, všiml jsem si zvláštní mlhy, která mne obklopila. V tomto období se ranní mlhy příliš často nevyskytují. A už vůbec ne jen v tak malém rozmezí. Za chvíli jsem neviděl ani na krok. A v tom jsem uslyšel hlas. Byl mi povědomý. „Opět se setkáváme, milý Allane. Přišel jsem ti osobně poděkovat za práci, kterou jsi pro mne vykonal. Jsem tvým dlužníkem.“ Z mlhy se vynořila majestátná postava kouzelníka. Byl to Lord Dewin, jak jej nazval jeho sluha. „Díky tobě mám větší moc a mohu ti pomoci s hledáním. Baron, po kterém tak toužíš, se vydává za nájemného vraha, co potřebuje ochranu. Zrovna byl převezen z Hviezdnova. Bohužel nevím kam. Více bude vědět velitel Hvizednovské stráže. Přeji hodně štěstí.“ Než jsem stačil cokoliv říct, čaroděj ustoupil do mlhy a zmizel. Za chvíli se rozplynula i mlha a já stál přímo uprostřed nějakého náměstí. Poznal jsem ty budovy. To byl Hvizednov. Stál jsem čelem ke strážnici.
Vešel jsem do strážnice, po levé straně seděl v okénku strážník. Zeptal se mne, co bych potřeboval a já mu odpověděl, že hledám velitele. Z osobních důvodu. Strážník mi poradil cestu, po chvíli jsem našel dveře s nápisem Velitel Městské Stráže. Zaklepal jsem a poté vstoupil. V honosné pracovně seděl za psacím stolem statný muž. Vlasy mu již trošku šedivěli, ale lesk jeho očí tvrdil naprostý opak. Vstal a slušně mě přivítal, byl plný energie a života. Působil zkušeně a důstojně. Podali jsme si ruce a já se na vyzvání posadil. „Co by jste ode mne potřeboval pane ?“ byl slušný. Odpověděl jsem klidným hlasem: „Promiňte moji nezdvořilost, jsem Allan Il'daem'ur.“ Ve veliteli hrklo, jakmile zaslechl to jméno, začal být nervózní.Chtěl jsem ho uklidnit: „Nebojte se, nejdu vám dělat potíže. Jen potřebuji jistou laskavost. Hledám osobu, která se vydává za nájemného vraha. Prý je u vás v opatrování. Potřebuji vědět, kde se nachází.“ Velitel si nervózně mnul bradu. „Promiňte Allane, ale to vám nemohu říci. Zavázal jsem se chránit jeho bezpečnost. A bezpečnost mých lidí.“ Chvíli jsem se odmlčel, nerad bych mu ublížil. Ale tu informaci jsem potřeboval. Vstal jsem a upřeně jsem se mu zahleděl do očí. Najednou jsem ucítil jak celý žhnu, mé tělo bylo v plamenech. Z očí i z úst mi šlehali plamenné jazyky. Pak jsem promluvil hlasem, který zněl jako hlas samotného pekla. „Víte co dokážu. Kdybych chtěl, celé vaše proklaté město lehne plamenem! Vydejte mi toho vraha, nebo zaplatí neviní ! Nejsem trpělivý člověk, tak mně nepokoušejte. CHCI TOHO VRAHA !“ Celá budova se otřásla v základech když jsem vyřknul poslední tři slova. Velitel na sucho polknul. „Dobrá, řeknu vám kde hledat, ale mým lidem se nesmí nic stát.“ Plameny kolem mého těla pohasli. „Máte mé slovo, jediný kdo přijde k újmě, je ten zkorumpovaný šlechtic!“ Velitele to nejspíš překvapilo, neměl tušení, že chrání barona Drivendu. Přešel za svůj stůl. „Nevím přesně, kde by mohli být. Je více možností. Nejspíše jsou ve Světlé, nebo v Potůčkách. Pak mě ještě napadá rybářská osada u Jiskřivého jezera. Ale Lúthien ani Aneriovi se nesmí nic stát.“ Tyhle jména jsem slyšel nerad. Jestli je pravda, co říká, musím si dávat větší pozor, abych jim neublížil. „Máte mé slovo, už vám dám pokoj. Sbohem.“ Opustil jsem strážnici. Ale kam teď, tři vesnice, každá na opačné straně kraje. Než bych je našel, mohou být dávno pryč. Něco mě lákalo do rybářské osady. Nejspíš to, že ji znám velmi dobře. Rozhodl jsem se tedy pro cestu k Jiskřivému jezeru. Ještě dnes se vydám na cestu.
Allan Il'daem'ur
3. Leden, Šerava
Dnes jsem dorazil do rybářské osady. Nepoznali mě. Zeptal jsem se, jestli zde neviděli Lúthien nebo Aneria. Naštěstí rybáři netušili, že je to tajná informace a rádi mi vyhověli. Dokonce poslali člun na jezero, aby je přivedli zpět. Jak mi řekli, již včera vyrazila Lúthien, Anerius, nějaký neznámý člověk a tři rybáři na čtyřdenní plavbu po Jezeře. Prý je to v zimě nejkrásnější. Vzali si největší loď, jakou rybáři měli. Po pár hodinách se člun vrátil, ale bylo mi řečeno, že se vrátí až za čtyři dny. Že mám počkat. To mi nesedělo, rybáři říkali, že mají zásoby na čtyři dny a že vypluli již včera. Slušně jsem se rozloučil a vzal jsem to do vlastních rukou. V lese okolo jezera, zvaném Šerava, jsem se proměnil ve vlka. Běžel jsem dlouho podél břehu. Čím více jsem se vzdaloval, tím byl les hustší a hůř prostupná. I počet dravé zvěře se zvyšoval. Za chvíli jsem byl v části hvozdu, do které se lidská noha ještě nedostala. Zavolal jsem na pomoc vlky. A oni odpověděli. Za chvíli byla u mne celá smečka. Poznali, že jsem mocnější vlk než je celá jejich smečka a zavázali se mi poslušností. Celá smečka vlků mne vedla skrz jehličnatou džungli. Občas jsme odpočívali, vlci se potřebovali najíst a vyspat. V noci jsem dokonce spatřil světla lodi, která plula daleko od břehu. Opravdu, v zimě byl pohled na krajinu překrásný. Jezero zamrzalo jen u břehů, dál už ne. Les byl zasněžený a vzduch byl cítit mrazivou svěžestí. Měsíc bude zítra v úplňku, ale již dnes osvětloval svým jasným svitem celé jezero. Pochopil jsem, proč se jmenuje Jiskřivé. Hvězdy se v něm odráželi zvláštním způsobem, celé jezero vypadalo jako by bylo plné stříbrných jiskřiček. Se zvlněnou hladinou se i jiskřičky pohybovali a dávali dojem, že místo vody se dívám na jezero plné drahokamů. Překrásný pohled. Probudilo se ve mně něco lidského. Mé srdce na chvíli roztálo.
Allan
4. Leden, Šerava
Dnes jsme dohnali loď. Zakotvila u břehu, kde byla menší mýtinka. Celá posádka se vylodila a na mýtince rozdělali oheň. Opékali si ryby, které ulovili. Moje smečka je obklíčila. Občas se vlci přiblížili moc blízko, tak jsem je zahnal zpět. Našel jsem si vhodnou chvíli a jako člověk jsem vystoupil ze stínů hvozdu. Lúthien s Aneriem si mě hnedka všimli, ostatní nic nepostřehli. Poprosil jsem je, jestli bychom si nemohli promluvit mezi šesti očima. Nepoznali mě, neznali mé nové tělo. Nedůvěřivě mě pozvali do lodi, zbytek zůstal venku. Až v lodi jsem se jim představil. Poprosil jsem je, aby mi vydali vraha, kterého chrání. Lúthien se to vůbec nelíbilo, sice nic neřekla, ale zuřila slušně. Anerius byl ochotnější, ale také se mu to příliš nezdálo. Po chvíli jsme se domluvili, že donutím jejich chráněnce napsat dopis, ve kterém se vzdá jejich ochrany. Alespoň nebudou mít problém u nadřízených. Rozloučil jsem se a vyběhl jsem z lodi. Rybáři se vrátili zpět a já ve formě vlka napadl barona. Tasil dýku, ale jak mi poradila Lútihen, zahryznul jsem se mu do pravé ruky, ve které měl dýku a odtáhl ho do lesa. Zbytek posádky za mnou vyběhl a chtěli mě honit. Ovšem v lese je pánem vlk, nikoliv člověk. Nebyl problém utéct.
Našel jsem si odlehlou mýtinu v Šeravě, již blíže k osadě, kde byl les méně hustý. Až tam jsem se proměnil zpět v člověka. To, co jsem provedl s baronem, není vhodné příliš rozebírat. Důležité je, že asi osm hodin poté jsem poslal jeho roztrhané tělo do horoucích pekel. Celá mýtina byla plná krve a vnitřností. Dopis jsem měl. Ještě ten den jsem se stavil v rybářské osadě. No, spíš ještě tu noc. U hostinského jsem zanechal balíček. Ten balíček obsahoval dopis od barona a tento deník.
Je to poslední, co po mě na tomto světě zůstane. Proto jsem se rozhodl darovat deník právě vám, Lúthien a Anérie. Omlouvám se za potíže, které jsem vám při svém putování způsobil. Jste mými jedinými přáteli, a doufám, že mi jednou odpustíte. Nechte si deník. Vím, že vám bude ještě mnohokrát užitečný. Víc, než si myslíte.
Doufám, že vás v pekle neuvidím. Ale milá návštěva vždy potěší.
Il'daem'ur - Zatracený
Cesta do pekel nebyla nikdy tak schůdná, jako dnes.