Arx

17.07.2016 19:00

(Povídka z prostředí Dračího doupěte založená na skutečně odehraném příběhu s reálně zahranými postavami.)

Zvědavost a chtivost moci jsou přirozené touhy člověka, proto je tak těžké odolat jim. Válku jsme nevyhráli mocí ale rozumem. Doufejme, že je lidské pokolení nepoučitelné. 

Překlad z proslovu Krux’ana, korullského generála

Nad Šeravou slabounce prosvítalo slunce, bylo pravé zimní poledne. Čerstvě napadený sníh se třpitil, z rybářských chatrčí stoupal dým, venku nebylo ani živáčka. Jen Lúthien, Anérius a Madagh se bořili do závějí sněhu a klestili si cestou do hustého lesa.  Ani nevědli, co vlastnš hledají. Nechali se vést Madaghem. Trpaslík měl největší problém se sněhem, po pás zabořený se ale neúprosně hnal dál. Po dobré hodině vyčerpávající cesty se dostali na zvláštní mýtinku, chvíli obcházeli kůl, trčící ze země. Bylo to celé podivné, kde se tu vzal naostřený kůl ? Po chvíli zjistili, že je celý od krve. I okolní stromy byly obarveny do ruda zaschlou krví. Jen sníh byl čistě bílí. Když odmetli sníh okolo kůlu, narazili na kamennou destičku, u níz byl kůl zaražen. Do ní byly vyryty různé ornamenty, většinou sloužící kouzelníkům při čarování složitých kouzel.

„My jsme ARX“  Dunivý hlas se rozléhal velkou halou. Lúthien se zmateně rozhlížela. Stála vedle schodů do knihovny, kde ležel raněný Madagh a kde měl držet hlídku Anérius.

 Nikoho neviděla, všude byla tma, jen modrý krystal uprostřed jemně světélkoval.

Chvíli bylo ticho, pak se mohutný hlas ozval znovu. Lúthien připadalo,že přišel ze všech stran. Nevěděla jestli to dělá ozvěna sálu, ale hlas měl mnoho tichých dozvěn. „Byly jsme podvedeni !“

Tichý šepot okázale potvrzoval pravdivost těchto slov.

„Nyní jsme VĚZNI. Vězni sobě samému.“  Ten neznámý mluvil pomalu, jakoby přemýšlel nad každým dalším slovem. O to důrazněji některá slova vyslovil. „Náš tvůrce je MRTEV! A jeho Běsi jsou nyní NAŠÍM pánem“.  Nastala dlouhá pomlka.

„To MÁGOVÉ a jejich bratři, jsou odpovědni. MY je nemáme rádi. My jim NEVĚŘÍME. Zbavte nás trýznitelů. Vraťte nám sílu. Budeme Vám vděčni. “  …  „Pozor, přicházejí!“ Pak se hlas opět odmlčel.

Lúthien začinala situace děsit, chtěla sejít dolů za kamarády, ale nemohla. Její nohy zmrzly. Chtěla vykřiknout, ale její hlas. Bože ten hlas. Byl dunivý,doprovázen tisíce šeptajícími hlasy. „POMOC!“

Volání se neslo chodbami, proniklo do každého koutu. Znovu a znovu se ozýval hlas bezmoci. A nikdo nepřišel. Všude byla jen smrt. Tichá, nezjišťná. Děsivá.

 

Anérius vytáhl další knihu z regálu. Na starém koženém obalu si přečetl vypálený nápis : Bílá Magie – Rituály a symbolika. Přidal ji k další knize, kterou držel v levé ruce. Byli to staré a těžké knihy, hodně obsáhlé a o to více zajímavé. Pravou rukou chytil židli. Došel až ke schodům, položil si židli tak, aby měl dobrý výhled do horního patra a přisunul si lucernu.

Lúthien zrovna usnula, Madagh už delší dobu mohutně chrápal. Anérius se začetl do knihy.

Občas zvednul hlavu a poslouchal. Nic podivného neslyšel, Madagh stále řezal dříví jako tři statní dřevorubci, Lúthien měla nejspíš nějaký škaredý sen, hodně sebou cukala. Ani se nedivil, poté co vyřídili snad šest démonů a jakýsi nehmotný přízrak, měl i on dost děsivé představy o tom, co se skrývá ve tmě. V patře nad nimi. Tohle rozhodně nebyl poslední boj, který v Arxu svedli. Podíval se na svoji levou paži, rána se hezky hojila. Těžko věřit, že ještě před pár hodinama měl kost zlomenou natřikrát a prakticky vyřazenou celou ruku. Madaghovi léčivé schopnosti byli až neuvěřitelně účinné. Ještě neviděl, že by pouhá moc mysli dokázala zacelit ránu a zpravit škaredé zlomeniny.

Ještě chvíli si v hlavě rozebíral, co vše se stihlo udát za těch pár hodin, kdy vstoupili do pevnosti. Jeho první mentální souboj, první využití mentální praktiky. A né ledajaké.

Anéria vylekal podivný zvuk. Myšlenky se mu najednou rozutekly. Chvíli nehnutě seděl a naslouchal, pak se to ozvalo znovu. Byli to kroky. Anérius popadl lucernu a pomalu šel po schodech nahoru. Opatrně nakouknul ze schodiště. V hale byla tma, jen modrý krystal uprostřed jemně světélkoval. Lucernu měl schovanou, aby nebyl vidět. Po chvíli ji odkryl. Neosvítila celou místnost, nikoho neviděl. Anérius vyšel do haly, procházel kolem zdí a hledal, nevěděl ani co nebo koho. Když obešel celou místnost, chtěl se vrátit zpět dolů. Ještě jednou se rozhlédl po hale, ale nikde ani stopy po pohybu. Přišel ke schodům, a zase se zastavil. Z toho zvuku mu přejel mráz po zádech. Někde skřípali dveře, bylo zřetelně slyšet vrzání pantů, jak se těžké dveře pomalu otevíraly. Pak se ozvalo bouchnutí, mnohokrát zesílené ozvěnou, to dveře narazili klikou do zdi. Anérius seběhnul po schodech dolů. Zatřásl s Lúthien, tvrdě spala a chvíli mu trvalo, než ji vzbudil. Pak zatřášl i s Madaghem. Trpaslík se nevrle otočil a s rozespalým výraz zamumlal: „Co se děje, hoří snad ?“ Anérius ukázal nahoru. „Tam, nahoře. Něco sem slyšel. Dveře se otevřeli.“ Madagh se převalil zpátky na bok se slovy „Tak je zavři.“ A spal klidně dál. Lútihen se zvedla z postele. „No tak se na to jdeme podívat. Madaghu, vstávej!“ Trpaslík si protřel oči. Popadl sekeru a brblajíc se vydal za elfama.

 

 

Trojice dobrodruhů vyšla po schodech do velké haly. Anérius a Madagh začali prohledávat postranní chodby. Lúthien šla za nima, nevnímala příliš okolí, hlavou se jí honili myšlenky ohledně snu, z kterého byla vytržena. Až teď se jí vybavil celý, poslední co si pamatuje byl výkřik o pomoc, ten její hlas. Zastavila se kousek od modrého krystalu, tady jí ztuhly nohy. Rozhodla se zjistit, jestli ten sen neznamenal něco víc. Prohledala místo o kterém se jí zdálo. Nenašla nic, co by jí pomohlo.

„Tady, asi jsem to našel !“ Ozval se hlas Anéria. Lúthien popadla lucernu a vydala se za druhy. Pomalu přicházeli k otevřeným dveřím, byla to chodba vedoucí na východ. Za ní byla kruhová místnost se sloupem uprostřed. V něm byl zasazen malý modrý drahokam. Už tu jednou byli a nenašli nic zvláštního. Kousek od mohutných kovových dveří se Madagh zastavil, šel první a když šlápl do vody, polekal se. Ta voda tu předtím nebyla. Posvítil si loučí, celá podlaha místnosti zmizela pod vodní vrstvou, asi na palec vysokou. Trpaslík se podíval na Anéria za sebou a pokrčil rameny. Opatrně vešel do místnosti. Za sloupem se někdo pohnul. Madagh se opět zastavil a hlavou kývnul k místu, kde viděl stín postavy. Ostatní pochopili. Trpaslík s Anériem šli podél pravé strany sloupu, Lúthien zleva. Jak světlo loučí zahnalo stíny v místnosti, spatřili dva lidi. Alespoň na první pohled. Ti tvorové byly tvořeni z vody, obrysy těla věrohodně napodobovali lidskou postavu, jen obličej postrádal oči, nos i ústa. Z prstů jim stékali pramínky vody. Lúthien už jednoho takového tvora potkala, jenže tenkrát jí pomohla magická socha. Anérius s Madaghem se zarazili. Prvnímu z tvorů se v hlavě otevřel velký otvor, připomínající rozevřená ústa. A pak se ozval strašný řev. Jekot tak silný, že si museli všichni zakrýt uši, připomínal řev tisíce sirén. Do toho se přidal burácivý hukot vody, která v nestvůrné síle bouře naráží na skalní útesy. Lúthien začala rychle ustupovat, Anérius s Madaghem se taky dlouho nerozmýšleli a prchali ke dveřím.

Když Lúthien vyběhla dveřmi, otočila se a rozhlížela se po přátelích. Ti utéct nestihli, před dveřmi se z vody vynořil jeden z těch tvorů a zatarasil jim cestu. Druhý jim vpadl do zad.  Madagh se zuřivě rozmáchl sekerou a zasáhl. Jenže jakmile sekera projela tělem, voda okamžitě zacelila ránu. Tvor byl bez újmy. Pak Madagha zasáhl silný proud vody, který vytryskl z napřažených rukou protivníka. Chvíli poté vyčaroval Anérius blesk, který projel postavou u Madagha. Zasažený tvor sebou cuknul a bolestí zařval. Lúthien nemohla nic dělat, její dýky na ty potvory nepůsobili.  Když si všimla, že voda vytéká dál do chodby, skočila pro deky a postavila z nich malou hráz. Podívala se, jak jsou na tom její přátelé. Madagh nehnutě stál uprostřed, rukama se opíral o svoji sekeru, měl zavřené oči a jakoby nevnímal dění okolo sebe. V tu chvíli du něj narazil další proud vody. K údivu všech, voda prolétla skrz tělo trpaslíka a roztříštila se o stěnu zaním. Lúthien tomu nemohla uvěřit, i útočící tvor byl hodně vyveden z míry. Anérius vyslal další blesk a zasáhl. Jedna z nestvůr byla již značně poraněna výboji. Protože nemohla Lúthien nic dělat, posadila se na podlahu a přemýšlela o svém snu.

 

„Co to sakra má znamenat. Já přece nejsem vězněm. Vždyť odtud můžu kdykoliv odejít. Tak proč jsem měla ten divnej hlas.“ Lúthien to vůbec nedávalo smysl, nikdy nevěřila na snáře a věštby. Je zlodějka, né žádnej praštněnej theurg nebo vědma. Pousmála se při myšlence, že by o svém snu řekla Madaghovi. Stačilo jí, když měl naposledy Madagh sám sen. Díky své horlivosti málem zemřel.

Z chodby doléhaly zuřivé výkřiky vodních nestvůr. Anérius konečně využil své magie naplno. Chvíli se dívala směrem k přátelům. Nemohla jim pomoci.

Znovu se zamyslela nad podivným snem, věděla určitě, že to něco znamená. Ale co!

O Arxu nevědí zhola nic, ještě před několika hodinama ani nevěděli co Arx je. Vypadá jako velice zvláštní pevnost. Všude jen kámen, ocelové dveře a ornamenty. Těch je tu víc, než je zdrávo. „Theurgové jsou větší magoři než mágové…“ Ani nevěděla proč to řekla, přišlo jí to vtipné. Rozhlídla se okolo. Snad čekala, že jí někdo odpoví. Jenže tady byla sama.

Ozvalo se další dunivé kvílení těch potvor, Anérius zrovna svými blesky zabil jednoho vodního tvora. Celá místnost jiskřila výboji.

Lúthien se prudce zvedla. Něco zahlédla. Sice jen periferně, ale určitě viděla pohyb. Její smysly jí nikdy nezklamali. Upřeně pozorovala konec chodby. Nohou si přisunula lucernu. Neviděla nic než tmu. Posvítila si a opatrně šla směrem k hale. Najednou za sebou zaslechla podivný tlumený výkřik. Rychle se otočila.

„Ty vole, to není možný!“ Lúthien se rozběhla za Anériem. Ten už byl skoro celý obklopený druhým tvorem a topil se. Ani nevěděla, jak se mu to povedlo. Když k němu doběhla, strčila ruce do vodní postavy a chytla Anéria za ramena. Jenže než aby začala vytahovat kamaráda z té nestvůry, žačala právě nestvůra vtahovat ji. Neměla dost sil a tak pustila. Anérius byl už celý obklopený vodou. Lúthien jen s úžasem sledovala, jak elf vytáhl vak na vodu a začal pít.

„Co to děláš proboha ? Máš žížeň, nebo co ?“  Anérius polknul a soustředěně začal čarovat. Protože ale nemohl mluvit, pohyboval pouze rukama. Po chvíli se ozvala ohlušující rána. Lúthien nahodila menší vlna. Nestvůra se rozprskla po okolí. Anérius se zhluboka nadechnul, chvíli lapal po dechu. Pak se rozhlédl po místnosti. Voda jen líně stékala ze stěn, nikde další z těch potvor.

 Lúthien mu pomohla na nohy. „Cos to pil prosimtě ?“ Anérius se zasmál, vzal ze zemně vak, který mu upadl. „Mám v tom přece tu vodu z magické studny. Už jsem neměl z čeho brát magenergii.“ Lúthien zakroutila hlavou, ach ti mágové.

 

 

„Do háje, kde je ten elfí blbec! Tos ty blesky musel pouštět skrz mě ? “ Madagh se zrovna probral ze svého nehmotného stavu. Pěkne zuřil. „Promiň, nevěděl jsem že ti to ublíží. Ti vodní netvoři ti nic neudělali.“ Bránil se Anérius. „Jo, jenže ty vodní hovada nemaj takovou páru, jako tvoje čáry.“ Madagh se chvíli nasupeně díval na čaroděje. Pak popadl sekeru a vydal se směrem k úkrytu. „Jo, a ještě něco. Mám hlad.“

 

Lúthien se zasmála. Protože už v místnosti nikdo nebyl, vydali se za Madaghem. Po cestě se dohodli, že bude lepší najít nějaký klíč. Většina kovových dvěří byla zamčená. Když dorazili do místnosti pod schody, trpasličí kněz už spokojeně podřimoval ve veliké posteli. Lútihen se dala prohledávat prostory. Jako zlodějka už měla nějakou praxi. Anérius se vydal napřed, kdyby ani Lúthien klíč nenašla. Došel až do jižní místnosti, po cestě nikoho neviděl. Snad už tu žádné démony nenajdou. Postavil se před zamčené dveře a začal si připravovat kouzlo. Po chvíli uslyšel kroky. Byla to Lúthien, kroutila hlavou na znamení, že žádný klíč nenašla. To je špatné, protože Anérius měl sil jen na jedno takové kouzlo, mohli by projít skrz dveře, ale neprošli by zpět.

 

Ještě jednou si v hlavě projel celé kouzlo, připravil hůl a chtěl začít odříkávat. V tom ho ale zastavila Lúthien. „Počkej, uklidni se“. S pobaveným výrazem vytáhla starý kovový klíč a kývala mu s ním před očima. Kdyby ho ale nezastavila včas, zbytečně by vyplítval poslední síly. To Anéria naštvalo. Ohnal se holí a udeřil smějící se zlodějku do břicha. Lúthien zmizel úsměv z tváře. Chvilku se na sebe zlostně dívali, pak elfka uraženě prošla kolem Anéria a odemčela dveře.  Za nimi se táhla dlouhá tmavá chodba, která se mírně stáčela do prava. Jako všechny ostatní, i tato chodba měla stěny pokryty všemožnými ornamenty. S rozžehlou loučí pokračovali dál, až narazily na dveře. Ty ústili do půlkruhového výklenku, stejně jako v předchozích částech arxu. Pak ale Anéria zaujal známý zvuk. Byla to jedna z těch pekelných nestvůr. Poslední setkání s nimi málem nepřežil a po dalším rozhodně netoužil. Lúthien také zbystřila. Podívali se na sebe, Anérius ji naznačil, že skusí jedno kouzlo. Třeba se vyhnou boji. Lúthien udělala pár kroků vzad, aby světlo z louče neupozornilo démona.

 

Chodbou zaznělo zaříkání. Vzápětí Anérius máchnul rukou a hodil prskající žlutou kuličku, která se vydala přímo za rohatým démonem. Lúthien sledovala, jak se drobný žhnoucí projektil přiblížil k cíli. Stvůra si ho sice všimla, ale jen se po něm ohnala jako po otravném hmyzu. Jenže to nestačilo, prskající kulička začala lítat kolem hlavy démona a ten se po ní pořád oháněl. Najednou z toho malého kousku světla vyletěl silný výboj, zasáhl démona do hlavy a tak na chvíli ztratil rovnováhu. Když Lúthien spatřila, že to nestačilo a že se boji nevyhnou, navrhla Anériovi menší lest. Ten přikývnul. Postavil se s loučí do středu chodby a nechal Lúthien zmizet ve tmě. Rozzuřený démon se rozběhl na elfa. Ve světle louče si jej mohl dobře prohlédnout. Vypadal jako ti předchozí. Tělo mohutného a svalnatého muže, ovšem nohy jsou pokryty hustou srstí a zakončeny kopyty. V pase má koženou bederní roušku.  Holé hlavě vévodí dvojice ostrých a zakroucených rohů, které trčí výhružně směrem k nepříteli. Jeho kůže je červená, s trochu tmavším odstínem. Uši jsou podobné elfím,obličej skřivený v zuřivou grimasu . Oči žhnou pekelným plamenem a zuby jsou bez pochyb určeny k trhání masa. Nozdry nosu má velké a celkově rysy tváře připomínají jakousi odpornou směs muže a kozla. Ve svých mohutných rukou svírá těžkou sekeru. Na hrudi hrudi mu rudě svítí tři runy. Z nozder se vyvalil černý dým, zapáchá peklem Divoce a zuřivě zařval, až Anériovi  ztuhla krev v žilách. Boj tváří v tvář by netrval dlouho.

 

Anérius uznal, že je na čase přejít k taktickému ústupu. Zahodil louč a začal utíkat. Za takový běh by se nemuseli stydět ani atleti na Velkých hrách v Alderanu. Když vběhl do jižní místnosti, prudce se otočil. Démon mu byl v patách. Vřitil se za elfem se divokým řevem. Anérius se vyhnul první ráně a už se chystal krýt další. V tom se ze tmy vynořila Lúthien. Neslyšně se vplížila démonovi za záda, napřáhla se a bodla. Rána byla smrtící. Démon se zřítil na zem, aniž by pochopil co se stalo. Elfka si prohlédla pahýl, který jí zůstal v ruce. Dýka byla zničená, zbytek čepele zůstal v krku té stvůry. Lútihen zahodila rukojeť. „Nevadí, jednou rupnout musela.“